7. 5. 2015
Otevřený dopis primátorce hlavního města Prahy, paní
Adrianě Krnáčové.
Pětihvězdičkový „Domov pro seniory“ (DS), domov šikany,
bezohlednosti a porušování Lidských práv.
Vážená pani primátorko.
Píši Vám jako dlouholetý klient tzv. „Domova pro seniory“
v Heřmanově Městci, jehož zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy.
Vzhledem k tomu co jsem za devět let mého pobytu v tomto „Zařízení“
viděl, slyšel a na vlastní kůži zažil, rozhodně nemůžu říct, že je to „Domov“,
kde by mohli v klidu dožít zbytek života staří, nemocní a zdravotně
postižení, kteří jsou ještě schopni samostatného a aspoň trochu rozumného uvažování.
Jako jeden z příkladů mého tvrzení uvádím názor jedné bývalé, tehdy
devadesátileté klientky, která za druhé světové války přežila „koncentrační
tábor“. Tato stará pani, které to „pořád ještě myslelo“, označovala jednu
z vedoucích pracovnic, se kterou přicházela denně do styku, slovy „ta
gestapačka“. Zmíněná „vedoucí pracovnice“, se těšila „velké přízní“ tehdejší
vrchní sestry a zejména ředitelce DS soudružce Málkové, která ji zaměstnávala
ještě další rok poté, co tato vedoucí pracovnice odešla do důchodu. „Rok
navíc“, poté co šla do důchodu, byla v DS zaměstnána i vrchní sestra. A nejenom
klienti, ale i značná část zaměstnanců DS „nevěděla, jaká je vlastně pracovní
náplň těchto důchodkyň“? Podobně, již „rok navíc řediteluje“ soudružka Málková,
která byla do své funkce „jmenována“ Magistrátem hl. města Prahy ještě „v době,
kdy k výkonu jakékoliv vedoucí funkce stačila červená stranická knížka
člena KSČ, a nedostatek odpovídajícího vzdělání nebyl rozhodující“. Zajímavá je
i skutečnost, že značná část zaměstnanců DS byli a jsou mezi sebou
v nějakém „příbuzenském poměru“. Tato „skutečnost“, nebo i strach ze
ztráty zaměstnání, případně nezájem a neochota, bývají důvodem, proč se klient
který je s něčím oprávněně nespokojen, nemůže dovolat nějaké nápravy věci
a nikdo z personálu se za něj nepostaví. Funkce tzv. „klíčových
pracovnic“, které mají klientovi pomáhat při řešení případných problémů, jsou
v tomto případě „pouze formální“. Ti zaměstnanci DS, kteří se
v minulosti postavili na stranu klientů „museli odejít“.
Jako „zářivý příklad“ příbuzenských vztahů mezi zaměstnanci
DS je „skutečnost, že soudružka ředitelka Málková bez výběrového řízení
zaměstnala svoji dceru jako svou zástupkyni-vedoucí manažerku hospodářského
úseku v DS, což je podle Magistrátu hl. města Prahy-zřizovatele této
příspěvkové organizace, úplně v pořádku“.
„Domov pro seniory“, se na svých webových stránkách „chlubí“
tím, že klienti DS mají k dispozici „psychologa“. Tento „psycholog“, se v
DS před několika léty „objevil stejně neočekávaně“, jako dcera ředitelky-vedoucí
manažerka hospodářského úseku. Nejenom „na základě osobních zkušenosti,
oprávněně pochybuji o odborné kvalifikaci a morálních předpokladech tohoto
psychologa k tomu, aby mohl vykonávat tuto velice odpovědnou funkci v Zařízení,
kde jsou staří, nemocní a zdravotně postižení lidé, kteří mají někdy potřebu se
svěřit někomu se svými starostmi, bez obav z nějakých nepříjemných
následků“. Pan „psycholog je velice aktivní, při shánění informací,
vztahujících se k historii Domova pro seniory a Zámku, ve kterém je Domov
umístěn, co bude zřejmě jeden z důvodů, proč se ve svém zaměstnání
objevuje velice sporadicky“. Tyto „své informace, pak s pomoci
nezanedbatelného finančního přispění některých klientů DS, vydává knižně“.
První knížka tohoto „spisovatele a vydavatele amatéra“, vydaná k 60 výročí
zřízení „Domova pro seniory“, byla spíše „chvalozpěvem na ředitelování
soudružky Málkové“. Druhá knižní publikace má být věnována historii Zámku a rodu
Kinských, jeho bývalých vlastníků. Při dnešní „záplavě odborných informací“ a
nejenom knižních z oblasti historie, je podobné „amatérské vydávání
knižních publikací za cizí peníze, velice pochybné, zbytečné a ztrátové“. Na
tuto „skutečnost“, však pravděpodobně „důvěřivé dárce z řad klientů DS
předem nikdo neupozornil“.
Na jednom z pracovních míst, vedených jako „aktivizační
pracovnice“ DS, kterých pracovní náplní je vyplňování volného času klientů
nějakou zájmovou činnosti, zaměstnává s. ředitelka Málková místní farářku církve
Československé husitské. Takové „přátelské zaměstnávání je přinejmenším podivné“,
v době kdy jsou stovky lidí s odpovídajícím odborným vzděláním bez
práce.
„Příbuzenské vtahy“ byli a jsou v DS i mezi některými
klienty a zaměstnanci, kteří bydlí přímo v Heřmanově Městci, anebo
v blízkém okolí. Tzv. „Sociální šetření“, při kterém se „prověřuji důvody“
k případnému umístění žadatele do DS, provádějí sociální pracovnice DS.
„Domov pro seniory“ hl. města Prahy v Heřmanově Městci, je určen pro lidi,
kteří vyžadují „zvýšenou péči a nemá se o ně doma kdo postarat, přednost mají
lidé s trvalým pobytem v Praze“. Již v době, když byl DS určen „pouze
pro lidi s trvalým bydlištěm v Praze“, tady bydleli klienti
z Heřmanova Městce a okolí. Někteří z těchto „domácích“ klientů, bývají
„aktivní a čilý až moc“ a „vůbec nevypadají na to, že by potřebovali „ zvláštní
ošetřovatelskou péči“.
Jsou tady i „klienti“, kteří by nějakou tu „zvláštní
ošetřovatelskou péči, kvůli své agresivitě“ potřebovali. Někteří z těchto
„agresívních“ klientů, kteří se nějakým „záhadným způsobem“ dostali i do tzv.
„výboru uživatelů“, patří v DS mezi „vyvolené oblíbence“ soudružky ředitelky
Málkové a její zástupkyně Mgr. Čížkové, vedoucí manažerky zdravotního a
sociálního úseku DS, které jim „tolerují jejich agresívní chování vůči klientům,
kteří nejsou spokojeni s poměry v DS“. „Výbor uživatelů“ slouží vedení DS,
částečně jako „Lidové milice a Občanský soud“ současně. Členové tohoto
„výboru“, nejenom slovně nebo i fyzicky napadají nespokojené klienty, ale „když
si takový nespokojený klient nedá říct, tak je vedením DS předvolán před tento
výbor, který může navrhnout i ukončení smlouvy o poskytování služeb
s takovým nenapravitelným rebelem“. Jeden z těchto „agresívních
vyvolených a člen výboru“, na moji otázku „jak je možné, že mu vedení DS
toleruje jeho agresívní chovaní vůči ostatním klientům“? odpověděl slovy „já
jsem tady už patnáct let, mám tady nějaké zásluhy, a proto se můžu chovat vůči
ostatním klientům, jak chci“!
Podobné „excesy“ se odehrávali v Československu
v padesátých letech, kdy byla u moci „jediná strana-KSČ“. Anebo, stačí
shlédnout film režiséra Miloše Formana „Přelet nad kukaččím hnízdem“. To, co se
odehrává v tomto filmu, to všechno jsem si v tomto „Domově pro
seniory“ již prožil a nejenom já.
Dalším „nepochopitelným jednáním“ ze strany vedení DS, je
„omezování přístupu klientům k Internetu“. Vedení DS má zřejmě „strach
z toho, že si někteří klienti na Internetu najdou informace, které jim
v DS neposkytnou a vedení DS, se mimo jiné nelíbí, že někteří klienti
prostřednictvím Internetu pravdivě upozorňují, na nedostatky a celkové dění
v DS“. Počítače, připojené na Internet, které mají sloužit klientům, jsou
zastaralé, velmi poruchové a „vedení DS sleduje jaké stránky, klienti na
Internetu vyhledávají“. Často „trvá i několik týdnů, než se vedení DS rozhodne
nechat tyto počítače opravit“. Podle vyjádření zástupkyně ředitelky a vedoucí
manažerky zdravotního a sociálního úseku DS „klienti můžou být rádi, že mají
vůbec nějaký počítač k dispozici. Je to jen dobrá vůle vedení DS, není to
jejich povinnost, zřizovat nějaký Internet“.
Na webových stránkách tohoto DS, se píše že „posláním tohoto
Domova pro seniory, je zachování lidské důstojnosti a kvality života ve stáří“ Já
jsem se tady zatím setkal pouze se „šikanou, ponižováním, zastrašováním a
křivým obviňováním, nejenom ze strany vedení DS, ale i ze strany některých
úředníků Magistrátu hlavního města Prahy, kteří by měli dohlížet na to, aby
tady ta lidská důstojnost a kvalita života byla zachována“. Rozhodně se tyto
„zvrhlé poměry v tomto Domově nezmění tím že klient který není spokojen s těmito
poměry odejde pryč“
„Klientovi, který si oprávněně stěžuje,
zaměstnanci Domova nepřebírají doporučenou poštu, čím vědomě porušuji Smlouvu o
poskytování sociálních služeb, uzavřenou mezi klientem a vedením Domova“. Takto
„šikanovaný klient si pak musí chodit pro doporučené zásilky na poštu sám, a to
přesto, že Domov na něj pobírá navíc Příspěvek na péči“.
Veřejnosti se ve sdělovacích prostředcích „předhazují hrůzy,
které se mají dít v soukromých Domovech pro seniory, ale to co se děje
v tzv. Domově pro seniory hlavního města Prahy v Heřmanově Městci, je
daleko hrůznější, protože se to děje s vědomím a přímým podílem státních
úředníků“.
Více informací „o skutečném životě v Domově pro
seniory“, najdete na webových stránkách /aginaj.sweb.cz/ nebo
/rozhodny.blogspot.com/
Alojz Janiga, Masarykovo nám. 37, Heřmanův Městec
