Domov hrůzy s pěti hvězdičkami. Dom grozy z pięciu gwiazdek. House of Horror mit fünf Sternen.

                                  Domov hrůzy s pěti hvězdičkami.

(zde jsou po jedním názvem, všechny příspěvky, které byli označeny "Domov s pěti hvězdičkami")

Osobní zážitky a postřehy z tzv. „Domova pro seniory“(DS) hlavního města Prahy, v Heřmanově Městci, kterému tzv. „Asociace Poskytovatelů Sociálních Služeb“ České Republiky (APSSCR) „udělila nejvyšší ocenění pět (5) hvězdiček, za dlouhodobě vysokou kvalitu poskytovaných sociálních služeb“.

Po čtrnácti měsících „proleželých v hrůzných podmínkách“ v tzv. „Léčebnách dlouhodobě nemocných“(LDN), bez jakékoliv rehabilitace, s výjimkou „obětavosti“ rehabilitační sestry v LDN v Dačicích, která „pomoc starým, nemocným a postiženým považovala za své poslání“, jsem se dověděl, že mám být „umístěn v Domově důchodců“.

V první LDN v Humpolci, kam mně krátce „po amputaci“ a ještě „pod vlivem silných sedativ a léků proti bolesti převezli, mně tamější sociální pracovnice „přinesla k podpisu nějaký papír – žádost, na základě které budu později někde ubytován“. Nic víc jsem se tehdy nedověděl.

Když jsem se v dubnu 2006 ocitl v „Domově důchodců“ v Heřmanově Městci, později přejmenovaného na „Domov pro seniory“(DS), jehož „zřizovatelem“ je Magistrát hlavního města Prahy (MHMP), nevěděl jsem vůbec „do čeho jedu“.

Myslel jsem však, že v nějakém „důchoďáku“ dlouho nezůstanu. "Dám se co nejdřív do pořádku", najdu si práci a jiné „bydlení“. To jsem však vůbec netušil, co mně čeká a že všechny ty „oficiální proslovy o možnostech zdravotně postižených v České republice jsou pouhé KECY“.

Doufal jsem taky, že budu mít už „nárok“ na invalidní vozík a že mně budou po 14 měsících „konečně“ odstraněny zbytky stehů a „pahýl“ nohy bude upraven tak abych mohl nosit protézu. Lékaři v LDN mi „tvrdili“, že „na invalidní vozík v LDN nemám nárok a pahýl nohy mi bude upraven, až budu trvale umístěn v nějakém Zařízení, protože taková operace se musí dlouhodobě naplánovat“.

V „Domově“ jsem byl ubytován na malém pokoji s vlastním WC a sprchovým koutem, kam se však člověk-klient na inv. vozíku nedostal, takže nezbývalo nic jiného než si dojít na společné WC na chodbu, případně „na malou použít bažanta“.

„Spolubydlící“, který byl v mém věku a podobně tělesně postižen jako já, se taky pohyboval na inv. vozíku. Takže když chtěl jeden ven z pokoje, druhý musel vyjet taky, nebo „zalézt“ na postel. To byla taky „jedna z věcí, které nepřispívali k dobrým vztahům na pokoji“.

Další, daleko závažnější byla skutečnost, že tento „klient“ byl „závislý na alkoholu“. „Vypil půl litr Vodky bez mrknutí oka a bez toho aby flašku odtáhnul od úst“. Spolu s léky, které užíval, to z něj dělalo „nepříčetného tvora, který napadal každého, kdo se na něj podíval a přitom vykřikoval, že jemu se nemůže tady nic stát, protože už byl dvakrát v Blázinci“.

Nejvíc jsem to samozřejmě „odnášel“ já. „Vyhrožování napadením a zabitím byli na denním pořádku“. „Aby svoje výhrůžky zdůraznil, oháněl se proti mně nožem“, který pak nechával ležet na stole.

Po těchto jeho „alkoholových opojeních“ byl od něj pokaždé skoro celý pokoj „pozvracený a podělaný od jeho výkalů“. „Úklid“ takového „pokoje“ se nechával pokaždé až na „druhý den“, kdy přišla uklízečka, takže většinu nocí kdy jsem s tímto „klientem“ na jednom pokoji „bydlel“, jsem ve skutečnosti „probděl“ na židli v jídelně „kvůli smradu a obavám o svůj život“. Pokoj se pak uklízel většinou tím způsobem, že „se vyměnilo to jeho ložní prádlo, které bylo nejvíc znečištěné, a podlaha se vytřela akorát tam, kde to bylo vidět“. Takže i když bylo okno na pokoji otevřeno „ve dne v noci, smrad tam byl pořád“.

Přestože, personál, staniční sestra i vedení „věděli o jeho chování“ už od předcházejícího spolubydlícího, „neudělali vůbec nic proto, abych jsem se mohl aspoň v klidu vyspat“.

Naopak, začal jsem být jimi „obviňován, že si pořad stěžuji a oni s tím nemůžou nic dělat, tak to v takových Domovech chodí a já bych se měl tomu přizpůsobit“!

 Tady bych chtěl podotknout, že už tehdy jsem byl několik let „abstinent a nekuřák“.

Podobných „alkoholiků“ je tady mezi klienty víc. Podle toho co jsem slyšel, tak „některým, kteří nemohli chodit, kupoval alkohol personál, když dotyčný neměl nikoho jiného po ruce“.

Asi po dvou měsících „ohrožení života“, jsem byl přestěhován na jiný pokoj, kde byl „podobný klient“. Ten však už nebyl tolik „agresívní“ a taky „tolik nepil, protože už mu to jeho „zdravotní stav nedovoloval“.

Byl jsem přestěhován proto, že jsem vedení DS „důrazně upozornil, že se obrátím o pomoc na Televizi, protože už dál nemůžu snášet takovéto utrpení“!

Nějakou dobu „po přestěhování, poté co jsem se dal psychicky trochu do pořádku“, jsem se sám „zapojil“ do jedné ze zdejších „aktivit“, výroby drobné keramiky. Zhruba za měsíc, jsem se díky zaměstnankyni DS, která měla kromě jiného „na starosti“ i výrobu keramiky, přestěhoval do nového objektu DS, do Vily.

                                                                                            

 „Vila“ je zrekonstruovaný patrový dům, nedaleko hlavního objektu DS „Zámku“. Měli v něm bydlet mentálně postižení klienti ze Zámku. To prý byla hlavní podmínka „Organizace hájící práva mentálně postižených“, která přispěla značnou finanční sumou k zakoupení a rekonstrukci tohoto domu. Mentálně postižených tam však bydlelo pouze pět, z celkového počtu 21 klientů.

Ve Vile jsem dostal samostatný pokoj v podkroví, bez sociálního zařízení. Byl dost malý, ale byl jsem rád, že nemusím bydlet s nějakým „agresívním alkoholikem“.

To, že byla „rekonstrukce“ Vily provedena „nekvalitně a neodborně“, se projevovalo od samého začátku užívání tohoto objektu. Často se stávalo, že někdo „uvízl“ ve výtahu, protože „elektrické jističe byli osazeny ve vlhkém a plesnivém sklepě a vypadávali“. Kvůli „vlhkosti a plísni“ musela být později „opravovaná“ taky zeď v jídelně. Zábradlí na úzkém schodišti u výtahu, vedoucí do podkroví bylo pouze na jedné straně a tak nízké, že pochybuji o tom, jestli splňovalo „normu“.

Topení s ventilátory u prosklené zdi, umístěné v podlaze a uchycené na krátkých vrutech a „hmoždinkách“, které se po krátké době „rozviklali“, svým „zvukem připomínalo zvuk staré motorové sekačky“. Ve tří podlažním objektu, kde bylo ubytováno 21 starých, nemocných a těžko pohyblivých klientů, nebyla a „do dnešní doby není zavedena požární signalizace“. Malá místnost v přízemí, sloužila nejenom jako šatna pro personál, ale i jako Recepce a Ordinace.

V době kdy jsem přišel do Vily, jsem „konečně“ dostal „svůj“ invalidní vozík a v nemocnici v Pardubicích mi byli odstraněny po více než 1,5 roce od amputace zbylé stehy a upraven „pahýl“ nohy. Doufal jsem, že následně pak budu svěřen do „odborné péče“ rehabilitace a ortopeda-protetika, v „odpovídajícím Zařízení“.

Rehabilitační sestra DS, spolu s ortopedem který do DS dojíždí, však rozhodli, že „nikam nepojedu, protézy mi udělá firma, která je dělala i jiným klientům, rehabilitovat a učit se chodit budu s pomoci zdejšího personálu, tak jako ostatní“.

Přitom „k takové práci, neměl v DS nikdo příslušnou kvalifikaci“ a jak jsem později zjistil „způsob kterým mně rehabilitační sestra učila chodit, byl od začátku špatný“. Když se „pode mnou rozpadla nekvalitně vyrobená protéza“, odmítl jsem v těchto „nebezpečných pokusech“ pokračovat, protézu jsem vrátil a znovu jsem se dožadoval, abych byl „svěřen do péče odborníků“.

Nebylo mi opět vyhověno a rehabilitační sestra mi řekla, že „si mám hledat nějakou firmu sám, když jsem nespokojen s tím, co mi nabízí“!

Přestože vedení DS, vrchní a staniční sestra, včetně sociálních pracovnic, „věděli o mých problémech, nikdo z nich se mně nezastal“. Naopak, začal jsem být „opět označován za problémového klienta, který se nechce přizpůsobit“!

Na Internetu jsem si našel „protetickou firmu“ z Luže a doufal jsem, že to bude „ta pravá“, hlavně poté, co mně zaměstnanec této „firmy“ osobně vylíčil „jaká jsou oni známa firma, s bohatými zkušenostmi a on odborník na protézy“.

Bohužel jsem později poznal, že jsem byl vlastně „podveden“. „Důvěřujíce slibům zaměstnance firmy, o úpravě protézy a její veškeré údržbě, kdykoliv – stačí jenom zavolat“ jsem mu předem podepsal „Poukazy na zdravotní pomůcky“ pro VZP.

To, co pro mě tato „firma“ vyrobila, bylo „stejně nekvalitní“ jako od té předcházející. Byl pak „problém zkontaktovat“ tohoto „technika“ a když už „náhodou“ přijel, tak „zrovna neměl potřebné nářadí nebo materiál sebou, přestože jezdil autem“.

Nakonec se mnou „přestal komunikovat vůbec“ a „byl ve spojení“ akorát s rehabilitační sestrou DS, která se mně snažila přesvědčit, že „si nemám vymýšlet a být spokojen s tím co jsem dostal“.

Častá „úprava a dolaďování“ protézy v prvních týdnech nošení, je běžná praxe a postup, zvláště když se jedná o tzv. „prvoprotézu“.

Od vrchní sestry DS jsem se dověděl, že pojedu do „Rehabilitačního ústavu“ v Luži. S „firmou“ která mi vyrobila protézu a která má sídlo taky v Luži, je prý domluveno, že mně tam její zaměstnanec „navštíví, upraví mi protézu a já se tam budu hned učit chodit“. Řekl jsem ji, že pojedu, ale že budu chtít, aby při jeho „návštěvě“ byl přítomen buď lékař protetik, anebo jiný odborný pracovník Rehabilitačního ústavu v Luži, který bude „dohlížet na to co dělá a hlavně chci mít svědka, kdyby mně zase něco sliboval, co pak nebude chtít splnit“. Za celou dobu mého pobytu v Luži, mně „žádný zaměstnanec firmy nenavštívil“, přestože jsem už v Luži telefonicky dvakrát kontaktoval majitele firmy, domluvil s ním termín návštěvy a řekl jsem mu taky, za jakých podmínek se s ním chci setkat a že jsem o tom informoval i svoji ošetřující lékařku v Luži, která s tím souhlasila. To byl zřejmě „důvod“ proč nedodržel ani jeden domluvený termín i když to měl z „firmy „do Rehabilitačního ústavu „pár set metrů“. Byl jsem se zeptat na možnost „úpravy“ protézy taky v protetické firmě přímo v Rehabilitačním ústavu v Luži a taky jsem jim řekl „kdo mi to dělal“. Odmítli mě, že „s touto firmou nechtějí mít nic společného, ať si to dodělají sami“. Jak jsem pak zjistil na Internetu v nějakých diskusních příspěvcích, „nebyl jsem sám, kdo mněl s touto vykutálenou firmou špatné zkušenosti“. Nedávno jsem zjistil, že „tito Darebáci provozují svoji pochybnou firmu i nadále“.

Jedinými „rehabilitacemi“ které jsem v Luži absolvoval, byli asi čtyři masáže ramenou, které jsem ani nepotřeboval a „společná“ cvičení, při kterých jsem se nic nového, co bych už neznal, nedověděl.

Již od doby co jsem byl v LDN v Dačicích, jsem „posiloval a cvičil“ a poté co jsem měl protézy, jsem se s nimi snažil „chodit“, přesto že mi „nevyhovovali“ a měl jsem z toho doslova „krvavé otlaky a odřeniny“. „Z mé strany byla rozhodně snaha veliká“. Ovšem „proti neochotě, nezájmu a záludnému jednání ze strany těch, od kterých jsem očekával pomoc, jsem neměl šanci sám uspět, přesto jsem to nevzdal“.

Po návratu z Luže, jsem se objednal v DS  u staniční sestry k ortopedovi s tím, že „když mně nedá doktor doporučení, tak si budu stěžovat třeba u lékařské komory a požádám o pomoc sdělovací prostředky“. Požádal jsem taky svojí tehdejší tzv. „klíčovou pracovnici“, která byla známa svým „otevřeným, nezáludným jednáním a obětavým přístupem ke všem klientům bez rozdílu“ aby mně pak k ortopedovi na rehabilitaci doprovodila, abych měl nějakého „svědka o tom jak tam se mnou jednají“.

Na rehabilitaci u ortopeda mně pak překvapila svojí přítomnosti vrchní sestra DS, jinak taky zástupkyně ředitelky, kterou jsem tam nikdy předtím neviděl. Zřejmě dostala „Zprávu“ od staniční sestry ve Vile.

Rehabilitační sestra mně začala „obviňovat“, že „odmítám odbornou rehabilitační péči, kterou mi v DS nabízejí“.

Namítl jsem, že „já potřebuji doopravdy odbornou, kvalifikovanou protetickou péči, jako rehabilitační by to měla vědět“ a připomněl jsem ji její nedávná slova, když jsem se ji ptal na její „názor“ nebo na „názor“ ortopeda MUDr. Štědrého na nevyhovující protézy“ které jsem měl. Tehdy mi řekla „já protézám nerozumím a doktor Štědrý ještě míň“. „Ortoped“ Štědrý mi pak „opět odmítl“ napsat doporučení. Přítomná vrchní sestra byla na straně rehabilitace a ortopeda, na mojí straně byla „klíčová pracovnice“, kterou vrchní sestra „odměnila dlouhým nenávistným pohledem“, čímž dala zřejmě najevo, že nejen u ní ale i u ředitelky „upadla do velké nemilosti“ a později ji to dali obě „velmi tvrdě pocítit“.

Mně bylo „řečeno“, že „si můžu stěžovat kde chci“.

V následujících dnech jsem písemně oslovil několik sdělovacích prostředků. „Zájem“ projevila za nějakou dobu akorát Česká televize. Redaktorka ČT, pořadu Černé ovce, paní Mária Křepelková se svými spolupracovníky, natočila o mně a o „firmě“ v Luži, krátkou reportáž do svého pořadu a kromě toho mi zprostředkovala kontakt na Rehabilitační kliniku v Hradci Králové. Během natáčení reportáže se mně rehabilitační sestra spolu s ředitelkou, „snažili co nejvíc očernit a lživě pomluvit“ před pracovníky ČT, takže jsem byl rád, když se tato „reportáž“ v televizi nakonec přece jenom odvysílala.

Za to, jsem „taky upadl do velké nemilosti“ vedení DS, hlavně jeho ředitelky pí. Málkové a „následky toho pociťuji dodnes“.

Nejdůležitější pro mne je však skutečnost „že jsem se po více než třech letech zbytečně strávených na invalidním vozíku mohl opět postavit na nohy, i když ne na své a začít znovu chodit“.

                Díky takovým Lidem jako jsou, paní Mária Křepelková z ČT, kolektiv lékařů a rehabilitačních pracovníků z Rehabilitační kliniky v Hradci Králové, pod vedením primáře MUDr. Marečka a technik protetické firmy Malik, pan Milan Lamla.

Nejdřív jsem však musel „vyměnit ortopeda“, aby mi napsal někdo jiný, rozumnější

„doporučení“.

Ze začátku provozu ve Vile, byl její personál včetně staniční sestry, opravdu „profesionální“. Kromě „ohleduplného jednání“ vůči klientům, se jim snažili zpestřit každý den nějakou zajímavou činnosti, podle jejich přání a možnosti, které ve Vile měli. Zvýšenou pozornost v tomto směru věnovali mentálně postiženým klientům.

Tato „pohoda“ zde vydržela necelé dva měsíce. Došlo k „výměně“ staniční sestry a „nastoupila zdravotní sestra, která v DS neměla zrovna nejlepší pověst“, hlavně mezi mentálně postiženými, na jejichž oddělení kdysi „dělala staniční“.

Tuto novou „staniční sestru“ ve Vile, budu dále uvádět jako „Rocky“.

Postupem času zde došlo i k „výměně“ ostatního personálu. „Pečovatelky“, jejichž „hlavní náplní“ pracovní doby byla péče o klienty, byli postupně „propouštěny“. Na jejich místo nastupoval „personál spíše jednoduchého myšlení, jehož hlavní náplní včetně Rockyho, bylo kouření na zápraží Vily a prostoduché tlachání o všem možném“. Těchto „debat“, se „pravidelně účastnila“ i vrchní sestra DS. Z náhodného poslechu těchto „debat“, se mohl klient kromě jiného dovědět i to, jak je „Rocky“ dennodenně „vytížená“. Sotva přijde z práce domů, musí jít pomáhat do hospody, kterou ve svém domě provozuje se svým manželem a synem, kde „pracuje dlouho do noci“ a co všechno musí ona chudák toho „vypít“ takže se ani pořádně „nevyspí“.

 „Rockymu“ musel zřejmě kvůli tomu „její oblíbený a oddaný“ personál, každé ráno kromě jiného, uvařit i sinou kávu. „Úřadovat“ začala kolem 9 hodiny dopoledne. Někdy „vrávorala“ ještě v poledne.

Tuto „její vyčerpanost pocítili“ druhý den hlavně klienti DS a především „ten, kdo nějakým způsobem vyjádřil svojí nespokojenost s poměry ve Vile“. Bývali to z její strany a od jejího personálu „lživá obvinění“, proti takovému „drzounovi“. Devadesátiletá klientka, která „přežila koncentrák“, byla „fyzicky a duševně pořád ještě svěží“, když mluvila o „Rockym“, začínala slovy „ta Gestapačka“. 

„Nové pečovatelky“ ze Zámku, byli do Vily ředitelkou DS „přemístěné za odměnu“. Tak se aspoň vyjádřila jedna z nich a všechny si toho doslova „velmi vážili“.

Klienti ve Vile, byli starší lidé s různými druhy postižení. Kromě pěti mentálně postižených, kteří se na rozdíl od některých přítomných klientů chovali „normálně“, tam byli i takový, kteří kvůli svému „agresívnímu“ chování vůči ostatním klientům, patřili spíše do nějakého „psychiatrického zařízení“. "Častá byla i fyzická napadení a vyhrožování zabitím" ze strany takového agresívního klienta. Vedení DS "neudělalo nic proto, aby tomu zabránilo". Někteří z nich se však „těšili zvláštní přízní nového personálu“ a patřili mezi „vyvolené a nedotknutelné ve Vile“.

„Podobná situace je v celém DS“.

Nejvíc jsem „řádění Rockyho a jeho personálu“ ve Vile pociťoval opět já. Kromě toho, že jsem si oprávněně stěžoval, kvůli mým problémům s protézou, poukazoval jsem hlavně na „závažné nedostatky v hygieně stravování, tolerování nevhodného až agresívního chování vyvolených klientů vůči ostatním“ a na to že „zdravotní dokumentace a tzv. Individuální plány“ klientů, uložené v kanceláři-recepci Vily „slouží k pobavení nejen personálu a jejich známých ale i vyvoleným klientkám, které si je s některou pečovatelkou občas prohlíželi“.  Když jsem „dotyčné osoby“ upozornil hned „při činu“, tak mi odpověděli slovy „ A máte na to svědky? Hleďte si svého!“ a zabouchli dveře u kanceláře, aby mohli pokračovat.

Nebyl jsem sám, kdo se o tom přesvědčil „na vlastní oči“ a kdo nebyl „spokojený s poměry“ ve Vile. Když jsem však chtěl, abychom sepsali a podepsali stížnost, o takovém „jednání“ a dalších „nedostatcích“ ve Vile, zůstal jsem sám.

Uvedu ještě aspoň dva příklady vypovídající o „inteligenci a charakteru“ tehdejšího personálu ve Vile.

Někdo z personálu přinesl do Vily „dva velké květináče durmanu obecného v plném květu a dal je do jídelny“. Klienti „reptali, ale nikdo se nahlas neozval“. Byl teplý podzim, přes den byli okna i dveře v jídelně otevřeny, horší to bylo večer, když se dveře zavřely. Zdržoval jsem večer v jídelně u televize nebo Internetu a se mnou tam býval ještě jeden mentálně postižený klient. Oba jsme pak pociťovali „ospalost, bolest hlavy a nevolnost, z vůně durmanu“. Několikrát jsem požádal staniční sestru i další členky personálu, aby květináče přemístili na dvůr nebo do sklepa, protože je to „jedovatá rostlina, která nemá v jídelně co dělat“. Pokaždé se na mně dívali „nechápavě“ se slovy „co si to zase vymýšlím, když se to všem líbí, jenom mně ne“? Asi za týden se mi jednu „rozumnější pečovatelku“ podařilo přesvědčit a květináče uklidila do sklepa. Za to jsem dostal „zápis“, ve kterém se kromě jiného psalo, že „ nemám rád kytky“ a tento „zápis pak vložili do zdravotní dokumentace stejně, jako jiné nesmyslné a smyšlené zápisy předtím“.

„Další případ hodný psychiatra“ se mi stal v „předvánočním období“. V jídelně byl taky sporák s troubou a tak se personál zřejmě mezi sebou dohodl, že si „napečou v práci, aby ušetřili doma energii“. Jednoho dne večer když jsem byl v jídelně u televize, jsem si všimnul, jak do jídelny „nakukují“ některé členky personálu, které neměli „službu“. Nevěděl jsem vůbec proč? Najednou se „rozlítli“ dveře, rozsvítilo se, dovnitř se „bez jakéhokoliv vysvětlení nahrnuli čtyři pečovatelky, začali rachotit nádobím a hulákat jako kdybych tam vůbec nebyl“. Řekl jsem jim že „mohli říct předem, co tady chtějí dělat“ a že „si budu na ně stěžovat“! Odešel jsem z jídelny „za doprovodu jejích nechápavých pohledů a nejapných poznámek“. Druhý den jsem však „nechápavě“ koukal já, když mi bylo sděleno, že „večer jsem tyto pečovatelky slovně napadl, byl mi proto udělaný opět zápis a když dostanu ještě jeden zápis, tak mně z DS vyhodí“!

„Bylo toho na mně v té době už opravdu moc“. Nejenom „prostředí a lidi“ s kterými jsem musel bydlet „mezi které rozhodně nepatřím“ ale hlavně „arogance, bezohlednost a záludnost“ ze strany personálu a vedení DS i „nezájem“ Magistrátu hl. m. Prahy, MPSV a dalších „odpovědných“, které jsem „žádal o pomoc“, mi „velmi přitížilo“. Nemohl jsem spát, protože jsem pořád myslel na to „jak se může něco takového dít v zařízení kterému říkají Domov a jak je možné, že v těchto Zařízeních pracují takové Zrůdy jako je ředitelka DS, vrchní sestra, Rocky a jim podobní, dokonce ve vedoucích funkcích“?

Rozhodl jsem se proto „navštívit“ psychiatričku, která dojíždí do DS. Ne proto, že bych ji chtěl požádat o nějaké „uklidňující léky“, ale proto, že jsem „naivně věřil“ když ji řeknu o svých „zkušenostech“ v DS, tak „z titulu své funkce“ zde, může tento „stav“ nějak „ovlivnit“. Nikdy předtím jsem u psychiatra nebyl a doufám, že už nepůjdu. Psychiatrička mně vyslechla, pokyvovala hlavou, nic neslíbila a předepsala mi „Diazepam“, který jsem po třech letech vyhodil, aniž bych si vzal z toho jednu tabletu. Jak jsem se časem dověděl „nebyl jsem sám“ z klientů, kdo šel za touto „doktorkou“ s podobnou „naději“ jako já a „dopadl stejně“.

„Svépomoci“ jsem se z tohoto „nepříznivého stavu“ pomalu dostal a „rozhodl jsem se na svůj případ, okrádání klientů protiprávním vybíráním poplatku ve zdravotnictví, poplatků za dovoz zdravotních pomůcek, celkové poměry v DS a hlavně nezájem MHMP a dalších Úřadů, upozornit taky Individuálními veřejnými protesty“.

Při jednom mém „individuálním protestu“ před MHMP, jsem dostal od radního p. Janečka, tehdy odpovědného za Sociální oblast „navštívenku“ s tím, že „on se na to podívá a kdybych měl ještě nějaké problémy, tak mu mám zavolat“.

Bohužel „nepodíval se na nic“ a když jsem mu pak volal, tak byl „pokaždé velmi zaneprázdněn“. Zřejmě mě chtěl akorát „dostat i s transparentem pryč“ od Magistrátu. Primátor Bém mně zase nechal „protiprávně vykázat“ strážníkem z náměstí před MHMP, přestože se jednalo o „individuální a tichý protest“. Kromě jiných „protestních akcí“, jsem byl účastníkem „Demonstrace občanů Prahy proti asociálnímu jednání MHMP“. Tehdy nechal primátor Bém „na poslední chvíli rozkopat prostranství před MHMP nechal tam rachotit stavební stroje!, přestože tato „Demonstrace byla předem řádně ohlášená“. Je to „hnusné, co si dnešní tzv. politici, dovolí vůči lidem a nepochopitelné, že si to ti lidé nechají líbit“.

Ale zpět do Vily. Za dobu mého pobytu ve Vile, tam došlo i ke dvěma „mimořádným událostem“.

V první „události“, se jedná o „velmi vážné zranění“ devadesátileté paní, o které jsem se již jednou zmiňoval. Bylo to v čase vydávání večeře, nebylo to „úmyslné“ ale „nemuselo k tomu dojít“. „Pečovatelka“ která „chodila jako duchem nepřítomná“, zřejmě užívala nějaké silné léky „nedávala pozor a zavadila nohou“ o tuto starou paní, která upadla a kromě toho že se pořezala na ruce, zlomila si „krček“ ve stehně, jak se později v nemocnici zjistilo. Nedlouho po „úrazu“ táto předtím „velmi čiperná a svěží“ klientka v LDN, zřejmě i „vlivem tohoto zranění“ umřela.

V „Zápisu o této mimořádné události“, se jako „hlavní důvod upadnutí a následného zranění“ uváděla „nevhodná obuv“ klientky. Jako „svědci“ byli přizvání „oblíbení a vyvolení“ klienti, kteří tuto „kolizi nemohli pořádně vidět, vzhledem k tomu jak seděli a byli zaujatí jídlem“.

Ve druhém „případě“ se jednalo o „sebevraždu“ staršího klienta, který „byl v DS krátkou dobu a měla mu být i kvůli tomu věnována zvýšená pozornost ze strany personálu“. V této době už „Rocky ve Vile nebyla, ale na tamních poměrech, se nic nezměnilo“. Mluvil jsem s tímto starším klientem asi dvakrát. „Dával najevo, že se ve Vile nudí a nemá si s kým popovídat“. Byl rád, když se seznámil s přibližně stejně starým klientem ve Vile, který se tam „taky nudil“ a spolu pak chodili na procházky do parku a na Zámek, kde bylo víc lidí, „na kávu“.

„První týdny v podobných Zařízeních jsou pro každého nového klienta „nejhorší“ a měla by být novým klientům proto „věnována zvýšená péče“. Zvláště pak „když se ví“, že tito klienti mají navíc „osobní nebo rodinné“ problémy. Z „vlastní zkušenosti“ vím, že „zvýšená péče v prvních týdnech tady existuje akorát na papíře“. Se zmiňovaným starším klientem, měl prý mluvit i „Psycholog“ DS. Osobně mám s tímto tzv. „Psychologem“ jenom „špatné zkušenosti“ přestože jsem jej o radu nebo pomoc sám nikdy nepožádal a „nevím, že by tady někomu pomohl“.

Klient, který „spáchal sebevraždu, měl ten den již od rána špatnou náladu“. Našli jej na pokoji po obědě, teprve potom, když nepřišel na smluvený sraz ze svým kamarádem, který to pak ohlásil personálu.

„Nejduchaplněji“ se tehdy zachovala uklízečka, která jej hned „odřízla“, zatímco „přítomná pečovatelka hystericky povykovala a nervózně vymačkávala mobil, aby o tom mohla dát zprávu ředitelce“. Okřikl jsem ji „ať nechá mobil a snaží se mu poskytnout první pomoc“. Začala na mně „řvát“ že „jí nebude nějaký blbec na vozíku říkat, co má dělat“ a „mačkala“ dál mobil. To už po schodech nahoru „pospíchala“ staniční sestra s nějakým „přístrojem“. Neměl jsem z toho dobrý pocit a odjel jsem na Zámek. Bylo to poprvé a zatím naposled, co jsem na personál „zakřičel“, přesto jsem za to žádný „zápis“ nedostal. Vedení DS si bylo „moc dobře vědomo toho, že nedošlo jenom k pochybení pečovatelky, která neposkytla okamžitou první pomoc“ ale „chybný byl celý přístup personálu k tomuto klientovi, od prvního dne jeho pobytu v tomto Domově“ a chtěli celou „událost ututlat“.

K „Zápisu“ o této „mimořádně smutné události“, byli z řad klientů „opět přizvání vyvolení“ klienti. Jako „hlavní důvod sebevraždy“ byli uvedeny „rodinné problémy“.

I když jsem nejen „v souvislosti s oběma mimořádnými událostmi, podal Trestní oznámení, nikdo neměl zájem tyto Případy prověřit a uvést na správnou míru“.

Aby se mně „zbavili“ aspoň ve Vile, když neměli důvod k tomu, aby mně s DS „vyhodili úplně“, ředitelka a vrchní sestra s tzv. „Psychologem“ DS, spolu s personálem Vily připravili tzv. „Setkání klientů a zaměstnanců Vily“, v den mého „individuálního protestu“ před Magistrátem v Praze. Bylo to zřejmě kvůli tomu „abych se nemohl bránit hlavně lživému osočování ze strany vedení DS a personálu Vily, před klienty“. Z tohoto „setkání“ byl udělaný „zápis“, který jsem dostal až později a ve kterém byli uvedeny kromě „pomlouvačných a lživých“ vyjádření všech přítomných zaměstnanců DS i „zkreslená vyjádření“ zejména tzv. „vyvolených“. „Na základě tohoto zápisu“ mně bylo druhý den ředitelkou DS oznámeno že se mám „přestěhovat“ z Vily na Zámek a „když se nepřestěhuji dobrovolně tak mně přestěhuji i bez mého souhlasu“!  Nedala mi k tomu žádné písemné rozhodnutí a „odmítla se k tomu blíž vyjádřit s tím, že to ona nemusí“! 

Odmítl jsem se přestěhovat a „upozornil jsem jí“, že to považuji nejen za „hrubé porušování smlouvy o poskytování sociálních služeb ale i za trest a šikanování, za to že jsem upozorňoval na poměry ve Vile“. Nedočkal jsem se „zastání“ ani od radního MHMP p. Janiga, kterého jsem o tom informoval hned první den.

Protože jsem se odmítl z Vily přestěhovat, musel jsem celý týden „dojíždět na invalidním vozíku“ 3 krát denně kvůli jídlu na Zámek.

Přestěhoval jsem až poté, co jsem několikrát pořádně „promokl a nachladil jsem se“.

Přestože později tzv. „Sociální ombudsman“ MHMP, Mgr. Halova „konstatovala“ že „v tomto případě vedení DS nepostupovalo podle Domácího řádu a byla porušena Smlouva o poskytování sociálních služeb“, nikdo z „odpovědných“ na MHMP k tomu „ „nepřijal příslušná opatření, aby k podobnému jednání ze strany vedení DS, nedocházelo i nadále“.

Bylo to taky „poprvé a naposled“, co mně Mgr. Halova „dala za pravdu“ nejenom v tomto případě, ale „uznala“ i další „závažná pochybení“ ze strany vedení DS.

Poté co jsem použil „výsledky jejího šetření“ jako „podklad pro podání Trestního oznámení“, tak mně už nejen ona ale nikdo z MHMP „nedal za pravdu“ a všechny další stížnosti „obraceli v můj neprospěch“.

                                                                       Opět na Zámku.

Poté, co jsem byl „donucen přestěhovat se“ na hlavní objekt DS – Zámek, byl jsem „ubytován“ na jednolůžkovém pokoji se společným WC a sprchovým koutem, se starou paní na vedlejším pokoji, která patřila taky k tzv. „vyvoleným“ v DS a dávala to svým „chováním“ najevo.

Abych vysvětlil, co myslím termínem „vyvolení klienti“. Byli a jsou to většinou, příbuzní nebo známi někoho ze zaměstnanců DS, kterým je zde ze strany personálu věnována „zvýšená péče“ a je jim ze strany vedení DS „tolerováno“ jejich případné „nevhodné někdy až agresívní chování“ vůči ostatním klientům. Byl tady „případ“, staršího „nemocného“ klienta, který byl „sprostý a agresívní“ nejenom ke klientům ale i k personálu, nejvíc to bylo vidět v jídelně a přesto jej nikam „nestěhovali“. Byl to totiž „blízky příbuzný“, jedné z vedoucích pracovnic DS. Další její „příbuzný s podobným chováním“, hlavně vůči klientům, je tady dodnes a není jediný takový. Kdyby to byl jiný „obyčejný“ klient, tak by byl určitě nejdřív „umístěn“ do „Psychiatrického ústavu“ a pak do „odpovídajícího Zařízení“. Jednu takovou nově nastupující „vyvolenou“ představila ředitelka DS na tzv. „Schůzi uživatelů – klientů“ kromě jiného slovy „je to maminka mé nejlepší kamarádky“ a tím zřejmě „naznačila všem, jak se k ní mají chovat“. Tato „klientka“, byla z vesnice asi 2 km vzdálené od Heřmanova Městce „nebylo na ní vidět, že by potřebovala nějakou péči“, sám jsem měl možnost „přesvědčit se o tom, na vlastní oči“, ve Vile, kde bydlela. Bylo to „v době, kdy byl DS určen pouze pro Pražské uchazeče“. Podobných „klientů z okolí“ tady bylo a je víc.

„Vyvolení klienti“ jsou „velmi loajální“ ve vztahu k vedení – ředitelce DS „nekritizují poměry“ v DS a někteří z nich jsou „velmi aktivní, při sledování názorů a nálad“, mezi klienty. Za to, jsou kromě jiného „odměnění velkou přízni“ ředitelky DS. „Nejaktivnější“ z těchto často „agresivních“ klientů, jsou někdy i opakovaně „Bůh ví jakým zázrakem“ zvoleni do tzv. Výboru uživatelů-klientů DS. „Volby do Výboru“ se konají „vhazováním lístků do předem připravené, zapečetěné schránky“.

Tento „Výbor, měl svého času pravomoci srovnatelné s pravomocemi tzv. Občanských komisí před rokem 1989“. Kromě jiného „mohli být jeho členové přítomní při projednávání přestupků klientů, navrhovat výši a způsob postihu klienta“, hlavně však „byli přítomní při výplatě důchodů klientům a mohli nahlížet do výplatních listin klientů“.

Bylo to ze strany vedení DS „vědomé porušování Zákona o ochraně osobních údajů, které přestalo až poté co jsem na to upozornil nejen MHMP“. Toto „hrubé porušování Zákona, bylo zakotveno v tzv. Domácím řádu“ DS, volně přístupném každému, včetně tzv. inspekcí, nejen z MHMP.

Možná že to, co popisuji ohledně tzv. „Vyvolených a Výboru uživatelů“, připadá někomu „malicherné“, pokud však není člověk vlivem nemoci, anebo uklidňujících léků „apatický“ ke svému okolí, pak „není nic příjemného být součástí takového absurdního dění, bez možnosti se tomu nějak vyhnout“.

Nedlouho poté, co jsem se přestěhoval na Zámek, mně ředitelka spolu s „psychologem“ DS „zprostředkovali práci“ u firmy ERA-PACK s.r.o., Chrudim. Až později jsem „pochopil“ tuto jejich pro mě „překvapivou ochotu, sehnat mi práci“. Jednalo se o tzv. „Domácí práci, lepení-oprava pytlíků“, určených pro plnění krmivem pro zvířata, kterou jsem měl vykonávat na pokoji, kde bydlím. Podmínky pro vykonávání této práce, byli domluvené ústně u mne na pokoji, v přítomnosti ředitelky, se dvěma zaměstnanci firmy ERA-PACK s tím, že mi co nejdřív přinesou „odpovídající Pracovní smlouvu“. Byl jsem rád, že si „něco vydělám a nebudu se tady nudit“. Ze strany zaměstnance ERA-PACKu, který ode mě odebíral opravené pytlíky a přivezl další na opravu, jsem neslyšel „žádné výtky“ k odvedené práci. Když jsem ale chtěl po něm, aby mi už „konečně“ přinesl „Pracovní smlouvu“, tak „jak bylo domluveno“, dočkal jsem se od něj „pokaždé vyhýbavé a neurčité odpovědi“.

Po deseti dnech mi přinesla pracovnice sociálního úseku DS „Pracovní smlouvu“ s firmou ERA-PACK, bez kopie, opatřenou razítkem a podpisem zaměstnavatele. Chtěla, abych tuto „Pracovní smlouvu“ hned podepsal „ona už se o ostatní postará a pošle Smlouvu zaměstnavateli, protože jinak ji budu muset odeslat Poštou na vlastní náklady“.

Podobný „postup, kdy chtějí po klientovi DS, aby něco podepsal, bez toho aby dostal kopii, je tady „běžný“.

Tehdy jsem této „sociální pracovnici“ řekl, že si „chci nejdřív přečíst, co podepisuji a budu chtít kopii“. Byla mým „požadavkem viditelně zaskočena“, nechala mi „Smlouvu“ a odešla. Když jsem si tuto „Pracovní smlouvu“ přečetl „byl jsem zaskočen zase já a určitě taky viditelně“. Tato „Pracovní smlouva na dobu určitou“, kterou jsem dostal k podpisu 17. 12. 2008, byla „platná od 8. 12. 2008 do 28. 2. 2009, se zkušební dobou 3 měsíce“. „Pracovní poměr byl kratší než zkušební doba“! Dále se v této „Smlouvě“ kromě jiného uvádělo: „Pracovní činnost obsluha zařízení, bude vykonávat v sídle firmy ERA-PACK s.r.o., Pišťovy 821, Chrudim. Byl obeznámen s pracovním prostředím, ve kterém bude konat práci, s právy a povinnostmi vyplývajícími s Pracovní smlouvy, vnitřním režimem, s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti práce a ochraně zdraví při práci, požárními předpisy a dalšími dokumenty jako jsou, směrnice ISO,

pracovní řád, mzdový předpis. Zaměstnanec prohlašuje, že je schopen těmto požadavkům vyhovět a že přidělená práce podle pracovní smlouvy odpovídá jeho fyzickým a duševním schopnostem a zdravotnímu stavu“.

V té době jsem vůbec nevěděl, že nějaké „Pišťovy“ vůbec existují. Chrudim jsem znal akorát z okénka sanitky, když mně občas vezla na Polikliniku anebo když jsem jednou za čas šel na Úřad práce (ÚP), kde jsem byl v evidenci. „Jediná práce“, kterou jsem si s ERA-PACKem domluvil, byla „oprava-lepení pytlíků na pokoji, kde bydlím“.

Druhý den poté, co jsem dostal tuto „Pracovní smlouvu“ do rukou, navštívil jsem právničku Úřadu práce v Chrudimi, abych ji o tomto „záludném jednání“ informoval. Z telefonických hovorů, kterými se právnička ÚP snažila získat nějaké podrobnější informace u firmy ERA-PACK  vyplynulo, že „na přípravě Pracovní smlouvy se podílela ředitelka DS, přesto že jsem ji k tomu nezplnomocnil“. Právnička ÚP „doporučila“ pracovnici ERA-PACKU, s kterou telefonovala, aby se mnou na již domluvenou a započatou práci, uzavřeli „Dohodu o provedení práce“. Právnička mi dále řekla, že „jsem udělal dobře, když jsem původní Pracovní smlouvu nepodepsal a nejsem jediný, kdo se v poslední době dostal s firmou ERA-PACK, do podobných problémů“.

Z „Oblastního inspektorátu práce“ v Hradci Králové, kam jsem se později obrátil se svojí „stížnosti na chování“ firmy ERA-PACK , jsem dostal odpověď, že „k žádnému porušení Zákoníku práce nedošlo, když jsem Pracovní smlouvu nepodepsal“.

           Druhý den po návštěvě ÚP, jsem „sociální pracovnici“ DS informoval o „názoru“ právničky ÚP, řekl jsem ji, že „Pracovní smlouvu nepodepíšu, její jednání a postup vedení DS, považují za záludný a snahu dostat mně pryč z DS i za cenu toho, že bych se podpisem této Pracovní smlouvy dostal do velkých problémů a budu si na toto jednání stěžovat“.

V lednu, 5. 1. 2009 jsem odjel na „Rehabilitační kliniku“ do Hradce Králové. Se zaměstnancem ERA-PACKU, jsem se „domluvil, že po návratu budu v práci pokračovat a zbylý materiál zůstane zatím na zamčeném pokoji“.

Když jsem se 23. 1. 2009 z Hradce vrátil, pracovní materiál z pokoje „byl pryč“. Staniční sestra mi řekla, že „materiál odvezl zaměstnanec ERA-PACKU a ředitelka jí řekla, že já vím, o co jde“. Samozřejmě, že „já jsem vůbec nic nevěděl“. Trvalo týden, než se mi podařilo zjistit, že o tom prý existuje „Zápis o Mimořádné události“, který je na sociálním úseku DS. V „Zápisu“ bylo uvedeno, že „jsem byl firmou ERA-PACK předem o všem informován a s personálem DS jsem nekomunikoval“. „Zajímavý“ byl datum, kdy byl materiál odvezen, 6. 1. 2009, tedy hned druhý den poté, co jsem odjel do Hradce Králové. Jako „svědci“, byli uvedeni ředitelka DS, vrchní a staniční sestra. „Jméno zaměstnance firmy ERA-PACK, tam nebylo uvedené žádné“. Od pracovníka této „firmy“, který mně vozil materiál, jsem se pak dověděl, že „materiál byl odvezen na popud ředitelky DS“. Krátce nato, když jsem byl žádat lékaře o „převoz sanitkou“ do Hradce Králové a zpět, na zkoušku nové protézy „odbyla“ mně vrchní sestra, která seděla u lékaře slovy: „Když si můžete na nás stěžovat v Praze, tak si taky můžete dojet pro protézu autobusem do Hradce“. „Hezký příklad lidského a sociálního cítění zdravotní sestry“, která vykonávala dlouhá léta taky funkci „zástupkyně ředitelky“ DS.

Abych nepsal jenom o sobě, uvedu i „Zkušenosti“ jiných klientů DS.

Klient, spíše už staršího věku, s vysokoškolským vzděláním, má zřejmě „sizofrenii“. Nikdy jsem jej neviděl „vzteklého“, anebo že by na někoho „křičel“, snaží se vyhnout „všem těm agresívním opilcům a provokatérům“ co v DS jsou. Na „Schůzi uživatelů“ občas pronesl nějakou „oprávněnou připomínku k nedostatkům“ v DS a tím se zřejmě „znelíbil“ vedení DS. Bydlí na malém pokoji, do kterého se vchází z místnosti, která slouží jako „společenská místnost“. V „chladném“ období „přede dveře jeho pokoje“, ve společenské místnosti, personál „postavil několik velkých a těžkých květináčů s rostlinami“, byli mezi nimi i „široce rozvinuté, trnité Aloe“. Tento klient, když se pak chtěl dostat z pokoje ven, musel se pomalu „prodírat“ mezi těmito rostlinami a byl proto často „poškrábán“ od Aloe. „Žádal personál i vedení DS, aby byli těžké květináče posunuté, nebylo mu však vyhověno“. Nožem proto některé listy Aloe „částečně ořezal, aby nebyl od nich „bolestivě podrápán“. Přitom „nikoho svým jednáním neohrožoval“.

Za to, byl „umístěn na dva měsíce do Psychiatrické léčebny“ (PL) v Havlíčkově Brodě. Když se vrátil, chtěl vědět „kdo jeho umístění do PL nařídil a podal „Trestní oznámení, kvůli Zneužití psychiatrie“. Na Městském oddělení Policie se dověděl, že jeho „umístění v PL nařídila vrchní sestra DS, která však mezitím „odešla do důchodu, takže se s tím už nedá nic dělat“. Další „nepochopitelné jednání“ zaměstnanců DS vůči tomuto „nemocnému klientu“, je z poslední doby. „Na zeď“ pokoje tohoto klienta, oddělující jeho pokoj od společenské místnosti, kterou tvoří „obyčejná cihlová příčka“, umístili „dva velké terče, na házení magnetických šipek“. Do těchto terčů se chodí „několik klientů, pod vedením aktivizační pracovnice“ DS, jednou týdně, dvě hodiny „nepřetržitě trefovat“. „Ťukání šipek do terčů“, je velmi dobře slyšet, o dvacet metrů dál na pokoji „za dvěma zavřenými dveřmi“. Jak to asi musí „působit“ na člověka „ležícího hned za tou tenkou zdí“ a „nemocného sizofrenii“, kterého „ládují silnými antidepresivy“?

Jiný případ.

Více než sedmdesátiletý klient, po „těžké mozkové příhodě, na půl těla ochrnutý“, přesto „velmi čilý a duševně svěží“. Byl „přestěhovaný“ ze samostatného pokoje z Vily, podobně jako kdysi já, protože „taky poukazoval na závažné nedostatky ve Vile.

Podle vedení DS, jej však „přestěhovali“ proto, že se několikrát „vyčural“ do umyvadla. „Skutečnost však byla trochu jiná“. Byla pravda, že měl „určité problémy s močením“, když však chtěl, aby mu v DS „zapůjčili bažanta“, kterého by nosil pořád sebou, tak mu jej odmítli půjčit. A když byl mimo pokoj, tak jej personál „sledoval, kdy už to na něj přijde a jestli to stihne na záchod“?  Když jej „nachytali“, tak o tom „sepsali Zápis a dali mu jej podepsat“. A „podobně se k němu zachovali po přestěhování na Zámek“. Přitom, vím že „většina s personálu, který jej kvůli tomu sledovala“ na Zámku „vylévala nejen moč ale i ostatní výkaly od klientů do umyvadla“.

Byli tady klienti, kteří „čůrali kudy chodili“ velmi často byli bez „plenkových kalhotek“, protože jim je nikdo nedal a nikdo je za to „netrestal“.

Tento klient, který pořád něco „vytvářel“, hlavně ze dřeva, byl také „aktivní včelař“. Na Zámku byl „za trest“ ubytován na pokoji s klientem, jehož „smyslem života, bylo zřejmě akorát jíst a spát“, což vedlo k „nedobrým vztahům mezi oběma“.

Tomuto „klientovi-včelaři“, byla ukončena Smlouva o poskytování sociální služby, kvůli tomu, že se několikrát vyčural na záchodě do umyvadla, protože na mísu to nestihnul a nechtěl znečistit podlahu“.  Jak se ředitelka sama vyjádřila „udělala jsem to proto, abych jej za to potrestala“. Řekla to „v přítomnosti členů tzv. Inspekce“ z MHMP, která „přišla právě kvůli stížnosti tohoto klienta na bezohledné chování ředitelky DS, vůči jeho osobě. Členka této „inspekce“ PhDr. Mrnková, která dělala „zapisovatelku“ toho co se říkalo, pak „úmyslně zapomněla, zapsat do zápisu slova ředitelky o potrestání“ a „neochotně a ne doslovně, je tam vepsala, teprve až na mojí žádost“. Byl jsem u tohoto „projednávání“ tehdy „přítomen na přání klienta a k velké nelibosti ostatních přítomných, hlavně ředitelky DS“. „Hloupé a nepochopitelné bylo chování“ dalších dvou přítomných, tzv. „Psychologa“ DS a druhého člena „Inspekce“ Mgr. Schindlera, kteří si „vyměňovali spolu přihlouplé posuňky a poznámky, na adresu těžce postiženého klienta, který se kvůli svému postižení obtížněji vyjadřoval a který právě četl důvody své stížnosti“. Oba „přestali až poté, co jsem je upozornil“, že „tohle to, není nic k smíchu“. Za to mně oba dva „probodli pohledem“.

„Odporné bylo i chování a reakce ředitelky DS, na klientovu námitku“, který řekl že „si nevzpomíná na to, že by se tolikrát vyčůral do umyvadla, jak je obviňován“. Tehdy „ředitelka vzala ze stolu před sebou několik popsaných listů papíru a házela je po jednom na stůl před klienta“ se slovy: „Podepsal jste to, podepsal jste to“? „Jste svéprávný, tak by jste měl vědět co podepisujete“! Osobně jsem od ředitelky „zažil podobné chování“. Slyšel jsem, že je to u ní „normální“.

Tento klient byl z DS „vyhozen“ a poté, co byl poslední den svého pobytu v DS „marně prosit o pomoc a radu v sídle Českého Helsinského výboru v Praze i na MHMP“, vrátil se večer do Heřmanova Městce, kde „nebyl vpuštěn do DS ani pro nejnutnější osobní a hygienické potřeby“. Bydlel pak několik týdnů v pronajatém starém domku, kde si kromě jiného „musel sám shánět uhlí a dřevo aby nezmrznul“.

Do DS, byla jednoho „horkého léta „umístěna starší paní, bývalá zaměstnankyně MHMP. Tato paní sice měla nějaké „psychické problémy“, přitom si však „dobře uvědomovala, co říká a nebyla agresívní“. Byla ubytována v podkroví Zámku, kde bývá, zřejmě z důvodu „nekvalitně“ provedené izolace „v zimě zima a v létě velké vedro“.

Tato „nová“ klientka, si od začátku svého pobytu v DS stěžovala, že ji kvůli jejím „zdravotním potížím s dýcháním“, bydlení v tomto podkroví „nevyhovuje“ a tak většinu dne, kdy bylo „velké dusno„ trávila v Zámeckém parku, nebo na nádvoří Zámku.

Na „nevyhovující bydlení“ upozornila ředitelku i na tzv. „Schůzi uživatelů“ a požádala ji taky o pomoc při řešení jejich „osobních problémů“, souvisejících s jejím „zdravotně těžce postiženým“ manželem, který se musel vzhledem k „bytovým problémům“ které měli v Praze, přestěhovat „dočasně“ na Slovensko, ke svým příbuzným. Požádala proto ředitelku „zda by byla možnost, aby mohla bydlet v DS se svým manželem, protože by to ji i manželovi „psychicky velmi pomohlo“. Ředitelka DS, ji „před klienty přislíbila pomoc“. Tato její „žádost“, byla zapsána i v „Zápisu ze Schůze uživatelů“, kde bylo dále uvedeno, že „klientce bude k tomu určena sociální pracovnice, která by ji v tom měla pomáhat“.

Krátce po příchodu do DS, byla této klientce „odcizena větší suma peněz“. Klientka tuto „krádež“ oznámila nejen personálu ale i na Městském oddělení Policie v Heřmanově Městci, čím si zřejmě „velmi znepřátelila“ ředitelku DS. „Krádeže peněz“ v tomto DS, nejsou ničím „neobvyklým“. A podle „okradených“, vedení DS „požaduje, aby tito okradení klienti měli aspoň dva svědky, že byli okradeni, aby se s tím vůbec zabývali“.

Není to dlouho, co byla v DS „přistižena při krádeži“ klientka, která byla kvůli tomu „vyhozena“ z DS a přestože byla „důvodně podezřelá i z dalších podobných krádeži“ v DS, ředitelka „neudělala nic proto, aby na tuto osobu bylo podáno Trestní oznámení, i když je to její povinnost“, nejen podle tzv. „Domácího řádu“ DS, ale i „Zákonná povinnost“. „Neudělala to přesto, že se toho okradení klienti dožadovali“. Ze strany ředitelky DS, je tady „velká snaha ututlat všechny nepříjemné události a stížnosti, bez ohledu na to, jaký to má dopad na postižené osoby“. V tom má „velkou podporu hlavně úředníků Odboru sociální péče a zdravotnictví MHMP“.

Klientka „z podkroví“ která krádež peněz ohlásila na Policii, velmi „brzy pocítila hněv ředitelky DS“. Několikrát jsem z této klientkou mluvil a tak mi mimo jiné řekla, že když šla za ředitelkou, aby ji „připomněla slib daný na Schůzi uživatelů“, tak se na ni ředitelka „obořila“ se slovy: „Když se Vám tady nelíbí, můžete kdykoli odejít třeba na ubytovnu, já Vás tady nedržím, stejně budete v DS ubytovaná pouze do konce července 2012, protože nejste naše cílová skupina a jestli tady bude ubytován Váš manžel, o tom se ještě rozhodne“! Tato klientka byla z takového „jednání“ ředitelky DS „viditelně velmi rozrušena i když mi to vyprávěla“. Náhodou jsem zahlídl tuto klientku v den kdy ji z DS „odváželi“ a chtěl jsem se ji zeptat „kam ji vezou“? Odpověděla že „snad do Prahy, jak ji řekli“, víc nevěděla.

Jednou tady taky „podobně stěhovali“ klienta, kterému „zakázali“ mluvit o tom že se bude „stěhovat“ a navíc nevěděl vůbec kam“?

Denní „život“ v „Domově pro seniory“ (DS) v Heřmanově Městci, jehož zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy, je jiný než ten, který je zachycen na fotografiích z různých akcí DS, které jsou zveřejněny na jeho webových stránkách.

Prostory DS jsou rozděleny na jednotlivá oddělení podle nemoci a zdravotního postižení klientů. Ve skutečnosti, toto „rozdělení existuje akorát na papíře“. Klienti „zjevně psychicky nemocní a agresívní“ vůči jiným klientům, jsou ubytování na odděleních, kde jsou klienti, kteří se chovají „normálně“ a kterým pak „znepříjemňují“ svým „agresívním“ chováním pobyt v DS. „Agresívní“ klienti si vybírají své „oběti“ mezi klienty, kteří jsou „osamělí“ a mezi těmi, kteří „nejsou spokojeni“ s pobytem v DS, protože tito „nespokojenci“ pak „nemají žádné zastání“, jak u personálu, tak u vedení DS. „Klient, který si písemně stěžuje na poměry“ v DS, je před ostatními klienty, personálem a vedením „označován za věčného stěžovatele, který si stěžuje neoprávněně a poškozuje dobré jméno DS“. Ani jeden z nich však ostatním klientům „neřeknou pravé důvody stížností“, takového „věčného stěžovatele“.

Když si klient stěžuje u personálu, nebo u vedení „ústně“, tak se tyto stížnosti „neevidují a neřeší vůbec“. Někdy vedení DS, „postupuje podobně“, i s písemnými stížnostmi.

Kromě stížností na „agresívní chování“, některých klientů, to bývají „stížnosti na kvalitu hotového jídla, pečiva nebo ovoce“. Je zřejmé, že v DS se „vaří a peče zvlášť pro klienty a zvlášť pro personál a hlavně vedení DS“, protože jinak by „kuchaři“ dostali již dávno „výpověď“. Jedná se hlavně o maso. Někdy bývá tak „tvrdé a šlachovité, že nejde ani krájet nožem“, natož aby šlo „rozžvýkat „ protože většina klientů nemá ani „náhradní zuby“. „Rohlíky „které jsou ke snídani nebo večeři, bývají „gumové“, přestože si na to klienti několikrát stěžovali. Na takovém „rohlíku“ se dá udělat „uzel“. Pak se není čemu divit, když se s takovým „rohlíkem“ někdo „udusí“. Pokud se na „Schůzi klientů“, klient stěžuje na „kvalitu jídla“ a nepřidá se k němu „dostatečný počet“ dalších klientů, tak vedení DS tuto „stížnost neřeší, přestože je oprávněná“. Někdy jsou „odpovědi“ vedení DS na „kvalitu potravin“, přinejmenším „ironické“. Když si klient stěžoval na „tvrdá jablka“, která byla podávaná delší dobu, pomalu každý den u oběda jako „odpolední svačina“ a přidalo se několik dalších klientů s podobnou stížnosti, dostalo se jim „doporučení“ od ředitelky DS, že „ si ovoce mají nechat několik dní odležet, aby změkli“. Tato „jablka byli tehdy tak tvrdá, že by museli ležet několik týdnů, aby změkli“. „Zajímavá“ bývá i nabídka teplých jídel k večeři, kdy si klient „často může vybrat“ např. mezi „Hovězím na pepři s rýží“, nebo „Krkonošským houbovcem“, anebo jinými podobně „těžkými jídly“. U „studených“ večeří, to bývají různé „kupované, kořeněné pomazánky“, nebo „saláty silně ochucené majolkou“. „Jídelníček DS, bývá sestaven ve spolupráci s výživovým poradcem“, jak je uvedeno v „Domácím řádu“ DS.

„Podlaha jídelny pro klienty, se uklízí dopoledne a pouze jednou za den“. Přes „víkend“ se zřejmě „ani nezamete“, protože „je běžné, že v pondělí u snídaně, lze podle zbytků jídel na podlaze jídelny, sestavit jídelníček DS od pátku do neděle“. Ředitelka DS, tento „stav zdůvodňuje, nedostatkem uklízeček“. Pozdě večer a v noci, se jídelna stává „rejdištěm švábů-rusáků“, podobně jako chodby v prvním patře Zámku, kde „zůstávají přes noc zbytky jídel“. Podle ředitelky DS „tyto šváby jsou všude, kde se manipuluje s jídlem a nedá se tomu úplně zabránit“. V „zázemí“ kuchyně „denně vypomáhají klienti s plicními nemocemi, kteří chvíli předtím uklízeli kolem popelnic, nebo čistili velké popelníky na nádvoří a aniž si umyli ruce, anebo se nějak upravili, uklízí čisté várnice, případně jiné nádobí, určené pro výdej stravy“. Tyto „pomahači“ byli za tuto svoji „snahu“, dokonce „pochválení“ ředitelkou DS.

V jídelně se dlouhou dobu používali na stolech větší porcelánové hrnky, pro vkládání příborů a ubrousků, které tam uklízečky pokaždé vkládali několik hodin před výdejem jídla. Několik klientů, kteří si „s osobní hygienou žádné starosti nedělají, používali tyto hrnky k pití čaje z várnic v jídelně“. Vyjmuli příbory a ubrousky z hrnku, napili se čaje a bez vypláchnutí pak do hrnků vložili zpět příbory a ubrousky. Personálu, ani vedení DS, takové

„jednání nevadilo“, zřejmě proto, že „oni si příbory nosili od okénka výdeje stravy a podobné hrnky na stole neměli“. Hrnky na příbory odstranili až poté, co někdo zřejmě tímto hrnkem, rozbil skleněnou tabuli na stole.

Když jsem na tyto „prohřešky“, písemně upozorňoval „Krajskou hygienickou stanici“ v Hradci Králové, dostalo se mi od nich odpovědi, že „byli provedené kontroly, které uvedené nedostatky nezjistili“. Nevím, kdy tyto „Kontroly“ v DS byli, ale bude to s nimi asi stejné, jako s tzv. „kontrolami“ Magistrátu hlavního města Prahy (MHMP), které „taky nikdy nic nezjistili“.

Jednou jsem takovou „kontrolu“ z MHMP, upozorňoval kromě jiného i na to, že v DS se ještě pořád používají „plátěné“ ručníky, které se mění jednou za týden a do kterých si klienti „kromě špinavých rukou a nosů utírají i jiné časti těla a podle toho ty ručníky taky vypadají“. Tehdy mi člen této „kontroly“ MHMP, již jednou „zmiňovaný Magistr“ řekl: „Máte pravdu, pane Janiga, ale mi napíšeme, že jsme nic nezjistili“.

„Nejpodivněji“ to vypadalo v době, když byla na Zámku „občas karanténa“, kliky u dveří byli „omotané papírem napuštěným v dezinfekci a v jídelně, kuchyňce nebo na WC, viseli „plátěné ručníky“.

Když jsem se na „Zámku“ přestěhoval na jiný pokoj, abych neměl společné WC a sprchový kout s klientem-ženou, dostal jsem „pokojíček“, kde je v „předsíňce“, kromě vedlejšího pokoje, ještě „místnůstka bez větrání“ se sprchovým koutem a WC. Tuto „místnůstku“, používal personál jako „odkladiště pro použité pleny“, kde měl k tomu „účelu“ postavený na zemi „umělohmotný prádelní koš, s víkem a větracími otvory po stranách“. „Použité pleny, se vkládali přímo do koše, bez použití nějakého igelitového pytle“ a protože „kvůli větrání“, byli dveře na WC pořád otevřené, „smrad, který se odtamtud šířil, byl cítit skoro po celé chodbě“. Trvalo několik „týdnu“, než jsem se „domohl“ toho, aby bylo toto „úložiště“ přemístěno a další měsíc se tato „místnůstka“ větrala, než začala sloužit svému „původnímu účelu“. „Pokojík“, kde jsem měl bydlet, byl „dlouho nevětraný“ a na jedné zdi byla „viditelná plíseň“. Řekl jsem staniční sestře, která mi „pokojík předváděla“, že „dokud se plíseň ze zdi neodstraní a zdi aspoň nevybílí, tak se stěhovat nebudu“. Staniční sestra se snažila situaci „zlehčit“ slovy: „Prosím Vás trochu plísně. Ta je dneska všude. My máme doma v kuchyni taky pořád plíseň, a co s tím nadělám, nic.“ Řekl jsem ji, že „jestli má ona doma plíseň, tak je to její věc, ale já v tom bydlet nebudu“ a odešel jsem na „svůj dosavadní“ pokoj, kde se za chvílí „bez klepání vřítila ředitelka DS, společně se staniční sestrou“. „Rozčilená“ ředitelka DS, na mně „spustila zvýšeným hlasem“, že „co se mi zase nelíbí, můžu být rád, že jsem dostal samostatný pokoj, který byl vymalovaný před necelým rokem a kvůli mně, jej nebudou malovat každou chvíli“! Podařilo se mi ji „přesvědčit“, aby se šla nejdřív „podívat, jak ten vymalovaný pokoj vypadá“.

 Když jsme přišli na „plesnivý pokojík“, bylo vidět, že se někdo, pravděpodobně staniční sestra, snažila „seškrábat plíseň na zdi“, která tam byla i přesto pořad vidět. Po „další chvíli dohadování“, ředitelka „neochotně souhlasila, že nechá pokoj akorát vymalovat, ale pak se musím hned přestěhovat, protože pokoj kde teď bydlím, je už zamluvený a má se tam nastěhovat nová klientka“! Podobně „vlhké a plesnivé“ jsou i jiné pokoje v přízemí Zámku, „z důvodu zanedbané údržby kanalizační sítě“ na nádvoří Zámku. Když „víc zapršelo“, voda z nádvoří zatékala dveřmi na chodby v přízemí a zřejmě taky do sklepů, kde se „nasákla do zdí“ a dostává se postupně do přízemí. V některých místnostech v přízemí, musí kvůli tomu „osekávat“ a znovu „nahazovat“ omítku na zdi.

Když už jsem se v „pokojíku“ postupně „zabydloval“, chtěl jsem, aby mi dali na pokoj ještě nějakou skřínku, protože jedna dvoudílná byla málo. Přinesli mi „skřínku“, která kromě toho, že byla „rozviklaná“, taky „strašně čpěla myšinou“. Přesto, že jsem „skřínku“ na „radu“ staniční sestry „několikrát důkladně omyl“ vodou a „dezinfekčními prostředky“, nepodařilo se mi ji zbavit „zápachu myšiny“. Nakonec mi přinesli jinou „skřínku“, která byla sice taky „rozviklaná ale nezapáchala“.

Prádelní koš s „použitými plenami“, byl přenesen naproti, přes chodbu, kde byla koupelna a společné WC. Klienti, kteří tam chodili, si pak ještě „dlouho stěžovali na zápach“, než byl do tohoto „sběrného plenkového koše“, vložen igelitový pytel, aby se „zmírnil zápach“, který z něj vycházel.

Na oddělení DS v přízemí Zámku, kde jsem byl ubytován po „přestěhování“ z Vily, bydlelo 16 klientů, většinou chodících s pomoci holí, chodítka, nebo na invalidním vozíku. Přesto nebylo na 30 metrů dlouhé chodbě tohoto oddělení „ani kousek madla na zdi, aby se mohl klient v případě nevolnosti zachytit o něco pevného“. „Madla“ na zdi chodby tohoto oddělení a na „šikmý nájezd“ do této chodby, byli „namontovány“ až poté, co jsem personál a vedení DS „několikrát upozornil“ s tím, že si budu „stěžovat u kontrolních orgánů“. „Dlouho“ jsem pak byl „terčem poznámek a různých narážek“ ze strany personálu a to i před ostatními klienty, jako např.: „Zase jsem byl s něčím nespokojen“. „Tak už tam to zábradlí mám“. „Cosi zase vymyslím příště“ a podobně.

„Podobné reakce“, hlavně ze strany vedení DS  a nezájem MHMP, jsem zažil i poté, co jsem upozorňoval na „zastaralou požární signalizaci“ na Zámku. Dlouhá léta zde bylo zřejmě „normální“, že se na chodbách Zámku několikrát za týden a třeba 2 x nebo 3 x za noc, rozdrnčel silný elektrický zvonek Požární signalizace, aniž by někde něco hořelo. Vedení DS zřejmě chtělo tímto počinem, zpestřit klientům „jednotvárný život“ v DS. Podobnou „buzeraci“, jsem zažil jako vojín základní služby. Podle vyjádření ředitelky DS a MHMP, “Požární signalizace, byla instalovaná podle předpisů a její občasné spuštění, není nic neobvyklého“. Přitom se „nečekanému budíčku“ klientů dalo zabránit tím, že signalizace by se spustila nejdřív v místnosti noční služby, která by nejdřív prověřila, jestli se nejedná opět o planý poplach. Pokaždé to totiž trvalo nějakou dobu, než personál otevřel zapečetěný trezor v kanceláři v prvním patře, kde byli klíče od vrátnice v přízemí, aby vypnuli vypínač Požární signalizace, který tam je umístěn. Jak jsem si několikrát viděl, „nejdřív šli vypnout signalizaci, protože se předpokládalo, že jde opět o planý poplach“.

Na webových stránkách „Domova pro seniory“, se mimo jiné uvádí, že „některé pokoje jsou vybaveny samostatným sociálním zařízením, včetně sprchového koutu“. Skutečnost je však taková, že tyto „samostatná sociální zařízení využívají klienti pouze v ojedinělých případech“. „Většina“ zdejších klientů má různé „pohybové problémy“ a nemusí být zrovna na invalidním vozíku, nebo chodit s pomoci „chodítka“ anebo holí. Kvůli „úzkým dveřím a malým prostorům“ těchto „samostatných sociálních zařízení“ se s chodítkem nebo invalidním vozíkem, klienti dovnitř vůbec nedostanou. Z těch klientů, kteří nejsou odkázání na invalidní vozík nebo chodítko a dostanou se do tohoto „sociálního zařízení“ aby mohli použít WC, pouze pár jednotlivců se odváží použít „úzký, plechový a kluzký sprchový kout“, ve kterém by měl problémy s pohybem i zdravý člověk. Takže „většina klientů je nucena používat společné sprchy a někdy i WC, přestože si platí za to, že mají samostatné sociální zařízení, které však nemůžou ne svoji vinou používat“.

Uvedu několik dalších příkladů „ekonomického a hospodárného chování“ vedení DS.

„Kuřárna“, která byla původně umístěná v prvním patře Zámku, v místnosti vedle pokojů klientů, byla kvůli stížnostem klientů přemístěná do místnosti v přízemí, který do té doby sloužil jako pokoj pro klienty. V tomto pokoji se kvůli tomu „muselo vybourat“ sociální zařízení – WC a sprcha. Po dlouhé době, byl tento pokoj „opět přestaven“ tak aby sloužil svému původnímu účelu, bydlení pro klienty. „Kuřárna“ byla poté umístěná tam „kde nehrozilo nebezpečí vzniku požáru a kde měla být od samého začátku“. V přízemní místnosti Zámku, která byla do té doby využívána jako „odkladiště různého nepořádku“ a do které byl vchod pouze z nádvoří Zámku.

V tomto DS „je normální“, že se po každé stavební úpravě, nebo rekonstrukci, musí dělat opravy těchto zjevně nekvalitně odvedených prací. Kromě „rekonstrukce Vily“ to byli třeba „rekonstrukce“ podkroví Zámku, opravy fasády Zámku, podlah, venkovní pokládka dlažby u odpadkových kontejnerů. Na všech rekonstrukcích a opravách v DS, se pokaždé podílejí stejné „firmy“.

Zatím poslední „ukázkou řemeslné zručnosti“, jedné z těchto „firem“, byla kromě „vestavby WC“ do vedlejšího pokoje, i „rekonstrukce“ společné koupelny a WC a s tím spojená několikametrová „rekonstrukce“ odpadové kanalizační sítě, na tomto oddělení. Po „několika-týdenním utrpení“, kdy byli klienti na tomto oddělení „vystaveni hluku a prachu z těchto rekonstrukcí“, byla ve společné koupelně, kde bylo pod podlahou „vyústění“ odpadu, konečně položená dlažba a obložení koupelny. „Teprve tehdy zjistili tito řemeslníci, že jim odpad teče obráceně, potrubí má obrácený sklon“. Takže to byli „další dny prachu a hluku navíc“.

V zámeckém parku, který původní majitelé „rod Kinských budoval a vytvářel několik staletí“, se „za poslední roky kácí stromy víc, než v lese který je určen pro těžbu dřeva“. Nejen kvůli tomuto „kácení“, jsou cesty v zámeckém parku tolik „poničené“. Na „opravy parkových cest“, se používá „ne moc vhodný“ materiál „šotolina“, takže když „zaprší“, návštěvníci parku chodí radši po trávníku. Je to „bezpečnější“ i kvůli „cyklistům“, kteří se parkem „prohánějí“. Zámeckým parkem si kromě cyklistů „zkracuje cestu autem“ domů i ředitelka DS a její známí, přestože jsou u vchodů do parku „výstražné cedule“, na kterých se „zakazuje vjezd cyklistů a motorových vozidel, pod pokutou 50 000 Kč“. „Podepsán pod tímto nařízením, je „Domov pro seniory“ hlavního města Prahy. Podle vyjádření Policie v Heřmanově Městci, jsou tyto „cedule pouze Informační“.

Jenom „za poslední vegetační období, se má pokácet asi 150 stromů v tomto zámeckém parku“. Mezi pokácenými stromy, jsou i stromy „památkové chráněné“. Podle některých „pařezů“ které ještě nestačili odstranit je vidět, že to byli „stromy i staleté a zdravé“. Podle vyjádření „odpovědných místních a krajských institucí“ a podle vyjádření ředitelky DS „je všechno v pořádku, stromy jsou v tomto přísně sledovaném parku, zařazeném na Evropském seznamu, napadené nemoci a kácení je potřebné kvůli ozdravění“. Magistrát hlavního města Prahy „neomezeně obhospodařuje“ Zámek spolu s parkem již „více než 60 let“. Současná ředitelka v DS „řediteluje“ od roku 1987 „od doby, kdy často stačilo mít k vykonávání podobné funkce, červenou stranickou knížku a kádrové předpoklady“. „Jak je potom možné, že se po tolika letech najednou zjistí, že se značná část parku musí vykácet, kvůli nemoci stromů“?

V zámeckém parku v nedalekých Cholticích, jsou také „staleté“ stromy, které snad „stojí již jenom silou vůle a nikdo je nekácí“, i když se o tento park taky někdo stará.

Jednou jsem někde slyšel „rčení“, že „když člověk chce a má ty správné kontakty, tak jde všechno“.

Vedení DS klienty „navádí k šetření vodou a energiemi“, vynakládanými na provoz DS. Někteří klienti jsou z toho tak „zmateni“, že ostatním klientům, kteří jsou pomalejší a v jídelně dojídají jídlo, zhasínají osvětlení, přestože v jídelně bývá „šero“ i přes den. Tito „zmatení šetřílkové“ z řad klientů, vypínají „opozdilcům“ v jídelně i reproduktory „Zámeckého rozhlasu“ který u jídla poslouchají, protože je to „nařízení“ vedení, kterým se „taky ušetří elektrická energie“. Takové „jednání“ vede akorát k „nedorozuměním“ mezi klienty. „Větrat“ na pokojích je vedením DS „doporučeno 1 x denně, na nezbytně krátkou dobu, aby se neplýtvalo tepelnou energii“. Kvůli tomuto „neplýtvání“, se dá na některé pokoje „dojít poslepu, podle pachu“. Zřejmě „kvůli šetření vodou většina klientů nesplachuje“ po sobě WC a „myje se akorát jednou týdně, pod dohledem personálu když je to povinné“.

A teď o „šetření energiemi“, ze strany vedení a personálu DS.

Zámek, který je „večer a v noci velmi dobře vidět“, protože stojí na osvětleném náměstí, asi 10 metrů od „velmi dobře osvětlené“ silnice, je „po setmění nasvícen 8 silnými reflektory“ ze strany od této silnice, přestože se nejedná o nějakou „zvláště historicky cennou památku“.

Na chodbě, v přízemí Zámku, je „výklenek s malinkým bazénkem“, který v minulosti zřejmě sloužil jako „napajedlo pro koně a dobytek ve stáji“, která byla v místě dnešní „jídelny pro klienty a personál“. Ředitelka DS, do tohoto „napajedla“, nechala „namontovat“ čerpadlo a osvětlení. Poté jej naplnili vodou a od té doby, by bylo „osvětlené napajedlo tryskalo“ zřejmě „nepřetržitě v zimě-v létě, ve dne-v noci“, kdyby jej „zmatení šetřílkové“ z řad klientů, občas aspoň na chvíli nevypnuli, vedle na zdi umístěným vypínačem. Tento „vodotrysk“, který určitě taky spotřebuje značné množství elektrické energie, je „kýč, navíc bez užitku“, protože chodba kde se nachází, je „chladná i v létě“. Podobný „ještě větší zbytečný žrout elektrické energie“, který „běží nepřetržitě od jara do podzimu, je i venku, v tzv. „Oáze“ mezi dvěma křídly Zámku. Kruhový „záhonek“ o průměru asi 8 m, který je na nádvoří Zámku, nechává vedení DS od jara do podzimu každý den „zalévat“ silným proudem vody z hadice „víc než hodinu“, takže pak je „víc vody na nádvoří, než na záhonku“.

Vedení DS pak na „Schůzích uživatelů“ opakovaně „vyzývá k šetření vodou, utahováním kohoutků“.

„Šetřit vodou“ musí i uklízečky v DS. Některé z nich zřejmě toto „doporučení berou velmi vážně“ a „s jedním kbelíkem vody, dokážou uklidit několik oddělení“.

Na Zámku je klientům přístupný „Počítač, propojený na Internet“.

Abych se vyhnul „slovnímu nebo fyzickému napadení“, ze strany některého s „agresívních“ klientů, jak se mi v DS již několikrát stalo, chodím k „Počítači“(PC) do prvního patra Zámku až po setmění, kdy se po chodbách pohybuje většinou už jenom personál který má noční službu.  PC je umístěn na chodbě v prvním patře, stranou od pokojů klientů, aby je nerušil.

Není „nic neobvyklého“, že na „liduprázdných chodbách“ v prvním patře jsou večer slyšet zapnuté reproduktory „Zámeckého rozhlasu“, které tam jsou rozmístěné. Spojovací dveře mezi jednotlivými chodbami jsou večer, i v zimě „otevřené dokořán„ včetně velkých dvoukřídlových dveří, které vedou na hlavní schodiště, kudy to nejvíc „protahuje“. Někdy jsou zde přes noc otevřena i okna, přestože je ještě „topná sezona“. Protože „netěsní“ ani dveře a okna v kancelářích v prvním patře, bývá večer na těchto chodbách a zejména u PC „průvan jako v průchoďáku“. Je to i „zásluhou“ některých „vedením dostatečně nepoučených a málo chápavých pečovatelek“, které když večer prochází chodbou, tyto dveře nezavírají, přestože jsou na dveřích z každé strany „velké cedule, upozorňující na nutnost zavírání dveří“. Nezbývá mi pak nic jiného, než tyto „málo chápavé pečovatelky“, pokaždé „upozornit“, aby za sebou zavřeli dveře, aspoň po dobu, co sedím u PC. Tímto „neustálým upozorňováním, u nich vyvolávám zjevnou nelibost vůči mojí osobě“.

V přízemí Zámku, na chodbě oddělení kde bydlím, byl kvůli „šetření energiemi“, zhruba před třemi měsíci „snížen strop“ asi o 40 centimetrů a místo původního „obyčejného“ osvětlení, byla namontována „světla, která se rozsvěcují pouze pomoci čidel, které reagují na pohyb“ na chodbě. Klienti, kteří zde bydlí a jdou večer po této dlouhé chodbě, se musí „pořád hýbat a neodpočívat“, protože „jinak se octnou v naprosté tmě“. Neustálé „rozsvěcování a zhasínání, taky nepůsobí moc dobře na psychiku starých a nemocných lidí“.

Na jednom konci této chodby, jsou „samo-otevírací“ dveře, které taky „reagují na čidla“. Vedle těchto „samo-otevíracích“ dveří, je „vestavěna“ skříň, ve které má personál uložené kromě jiného, i ložní prádlo pro klienty. Když personál něco dělá v této skříni, tak „světla na chodbě blikají a dveře lítají, třeba čtvrt hodiny, sem a tam“. Podobná „kouzla“ se dějí i při úklidu chodby. Pochybuji o tom, že tímto „technickým vylepšením“ vedení DS „ušetří nějakou energii“. Navíc se „rychleji opotřebují“ nejenom „drahá čidla a žárovky“ osvětlení, ale i „čidla a samo-zavírací mechanizmus“ dveří. Do prostor, kde se celý den někdo pohybuje, podobná „technická vylepšení“ určitě „nepatří“ a „spotřebu“ elektrické energie spíše „zvyšuje“.

Na druhé straně chodby, na které se „snižoval strop, kvůli úspoře energie“, jsou starší dvoukřídlové prosklené dveře, vedoucí ven ze Zámku. Tyto „zamčené dveře, označené jako nouzový únikový východ v případě požáru, jsou pořád zatarasené květináči“. Větrací okénko na těchto dveřích, bývá otevřeno taky skoro „nepřetržitě“. Když v pokoji, na tomto konci chodby bydlela „vyvolená“ klientka, která si „oprávněně stěžovala na, silný a nepříjemný zápach, který se šířil několik let“ od klienta z pokoje naproti přes chodbu, vedení DS „místo toho udělali opatření k odstranění příčiny tohoto zápachu, dovolili této klientce, že může větrat okénkem dveří nouzového východu, které pak bylo ve dne v noci, otevřené dokořán i v těch největších mrazech a radiátory na chodbě byli puštěné na maximum“.

Ze strany „zřizovatele“ MHMP, by bylo určitě „prospěšné“ kdyby se „aspoň trochu zajímal o skutečné hospodaření“ v Zařízeních jako je zdejší DS, včetně toho, zda jsou tzv. „referentská vozidla“ v těchto DS „využívaná skutečně pouze ke svému účelu a to nejen o víkendech“. Dlouhou dobu měli v DS za sklem jednoho „referentského“ auta „Parkovacím průkazem  ZTP“, která je opravňovala kromě jiného, ke stání na místech určených pro zdravotně postižené. Nikdy jsem však neviděl, že by se v tomto autě vezl „zdravotně postižený“.

Je zřejmé, že „dělat ředitele v nějakém Domově je moc dobrý Džob, bez obav z nějakých kontrol, bez odpovědnosti, s ohromnými pravomocemi, velkým platem a možnostmi, o kterých nemá obyčejný člověk ani zdání“.

Není se pak čemu divit, že např. „bývalá ředitelka odboru sociálních věcí a zdravotnictví“ MHMP ing. Matulová,  poté co „skončila“ na MHMP, nechtěla dělat „nic menšího než Ředitelku v některém z Domovů pro seniory“, jejichž zřizovatelem je MHMP.

Musel by to být nějaký jiný „zřizovatel“, aby v tomto „Domově“ provedl „opravdovou kontrolu“ a ne Magistrát hlavního města Prahy, kde „mizí v nenávratnu desítky milionů korun, aniž by byl za to někdo doopravdy potrestán“.

Pokud jde o „stížnosti“ v DS, je možno si stěžovat „ústně“, u kohokoli s personálu, nebo „písemně“ u vedoucí sociálního a zdravotního úseku DS. „Ústní“ stížnosti se „neevidují vůbec“. Poslední „případ neevidování stížností a skreslování skutečnosti“, je z 18. 3. 2014. Ten den byla „Schůze uživatelů“ DS. Stížnost „konkrétních“ klientů, na špatnou kvalitu chleba“, byla v „Zápisu ze Schůze“ uvedena jako „anonymní stížnost, ze Schránky Důvěry, ke které se nikdo nepřidal“. Kromě „nekvalitního chleba a pečiva“, to bývá i „nahnilé ovoce“, na které si klienti často stěžují, aniž by se o tom udělal nějaký „zápis“. V „Zápisu“ z této „Schůze“, však „není záměrně uvedena“ stížnost klienta na „nebezpečné schody“, na chodbě a na pokojích v podkroví Zámku. Tyto „schody jsou nedostatečně označené“ a stejně jako „křivá a hrbolatá“ podlaha této chodby, jsou „nebezpečné“ pro klienty, kteří tam bydlí. Další „specialitou“ tohoto „podkroví“, je „schod asi 20 cm, směrem dolů, uvnitř pokojů, hned za dveřmi do pokojů“. Klient, který jde na pokoj, otevře dveře a „zapomene, udělá krok do vzduchoprázdna“. „Zranění z tohoto důvodu, se taky neevidují“.  Vedení DS „spoléhá na to, že se klienti bojí ozvat“. „Je nepochopitelné, jak mohl někdo tohle podkroví Zkolaudovat a povolit tam ubytování pro staré, nemocné a postižené klienty“?

Z vlastní zkušenosti vím, že se „neevidují a neřeší“ ani některé „písemné“ stížnosti, hlavně ne ty, ve kterých si klient stěžuje na zaměstnance DS, anebo stížnosti, ve kterých klient poukazuje na „další závažné nedostatky“, související s provozem DS. Stává se taky, že když už někdy „zřizovatel“ MHMP „zareaguje“ na nějakou „stížnost na bezohledné jednání“ ředitelky DS, nebo „dlouhodobé závažné nedostatky, které vedení DS neřeší“, tak tuto „stížnost dostane k prošetření opět ředitelka DS. A když už MHMP nějakou „kontrolu“ pošle, tak tato „kontrola nic nezjistí“.

Uvedu aspoň dva „příklady kontrol“, ze strany MHMP.

1.

V prosinci 2010, jsem si kromě „porušování hygienických předpisů“ v jídelně a kuchyni DS, stěžoval na používání „látkových ručníků“ i v době, kdy je v DS „vyhlášená karanténa“. V lednu 2011, přijela „kontrola“ z MHMP. Jeden z těchto „Mgr. kontrolorů“, který se mi ani „pořádně nepředstavil“, přišel za mnou na pokoj s tím, že „jsou tady kvůli mé stížnosti a mám mu ukázat, kde jsou pověšené látkové ručníky, o kterých jsem psal“. Ukázal jsem mu tyto ručníky, hned v předsíňce pokoje kde bydlím, naproti přes chodbu na společném WC a v nedaleké „kuchyňce“. Upozornil jsem jej taky, že podobné to je i v prvním patře „Zámku“ a ručníky se mění akorát „jednou týdně“. Tento Mgr. Kontrolor“, mně na to řekl: „Máte pravdu, pane Janiga, ale mi napíšeme, že jsme nic nezjistili“. Byl to „bezohledný výsměch do očí člověku, který si oprávněně na něco stěžoval a doufal v nějakou nápravu věcí“. Je to taky „další důkaz Asociálního chování, úředníků MHMP“.

2.

V roce 2010, jsem si, několikrát stěžoval na „agresívní chování“ klienta, který bydlel na vedlejším pokoji. Nebyl jsem sám, kdo si stěžoval na tohoto „agresívního klienta-alkoholika“ a komu „vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím, přičemž se oháněl nožem“. Já jsem byl však jediný, který si stěžoval „písemně“ a taky jsem kvůli tomu „volal“ Policii. „Nebylo to poprvé, co jsem v tomto Domově kvůli podobným napadením z obav o svůj život, volal Policii“. Ovšem „Zápis o přítomnosti Policie, z tohoto důvodu, je v DS pouze jeden“. Ředitelka DS, to zdůvodnila tím, že „oni (DS), nemusí dělat tyto Zápisy“. V případě tohoto „klienta-alkoholika“, však stejně „k žádnému vyšetřování ze strany Policie nedošlo“. Tento „klient utekl pokaždé ještě před příjezdem Policie a ta se vůbec nenamáhala jej někde v okolí hledat, anebo následující den něco prošetřovat“.  Zmíněný „klient-alkoholik“, bydlel na vedlejším pokoji s druhým „podobně postiženým kamarádem z mokré čtvrti“, který byl taky „dennodenně opilý, přestože měl silnou cukrovku a užíval několik léku“. „Déle než rok jsem byl vystaven agresívnímu jednání těchto Alkoholiků, hlavně prvního z nich, který vyhrožoval zabitím i jiným klientům“. Vedle „na pokoji kde bydleli, to vypadalo každý den jako v Bufetu 4. cenové skupiny“. Bylo tam „nakouřeno a láhve od piva a tvrdého alkoholu, se váleli po zemi, nemluvě o silně znečištěném společném WC, v předsíňce obou pokojů“. „Často jsem se bál vyjít i z pokoje ven“. Byl jsem tou dobou ještě „hodně odkázán na invalidní vozík“ a tito „klienti“ vedle na pokoji „řádili už od čtyř hodin ráno, protože je probudila alkoholická žízeň“. Přestože jsem „několikrát denně kvůli tomu volal personál, není o tom jediný Zápis“. První „agresívnější z těchto klientů, několikrát bezdůvodně, slovně, vulgárně napadl i Dobrovolnou pracovnici DS“, která chodila za klienty DS na návštěvy a občas přišla na návštěvu i ke mně. I když jsem o těchto „vulgárních výpadech, vůči Dobrovolné pracovnici“ několikrát informoval vedení DS, nepodniklo vůbec nic, aby se to neopakovalo“. Protože ze strany vedení DS „nebyla vůbec snaha řešit agresívní jednání těchto klientů“, poslal jsem v polovině roku 2010 „stížnost kvůli tomuto postupu“ ze strany vedení DS, na adresu tzv. „Sociálního Ombudsmana“ MHMP, kterou byla v té době Mgr. Halova.

Dne 15. 9. 2010 přijela do DS „vyšetřovací komise“, složená ze zástupců „Sociálního Ombudsmana“ a „Sociálního odboru“ MHMP , Mgr. Halové, Mgr. Štědroně, Mgr. Schindlera. Dva dny před příjezdem této „komise“, byli „agresívní“ klienti „poučeni“ zástupkyni staniční sestry o tom jak mají „vypovídat“. Část tohoto „poučení“ jsem „náhodou“ zaslechl pootevřenými dveřmi, když jsem se vracel z oběda. „Zástupkyně“ tyto „klienty poučovala“, těmito slovy: „Až přijdou pracovníci Magistrátu, musíte oba dva pořád říkat, že jste hodní, nic mu neděláte a on Vás pořád uráží“. „Tohle si zapamatujte a musíte to pořád opakovat“. „My Vám to potvrdíme“. Později „při konfrontaci“, tato „zástupkyně“ tyto svoje slova „drze zapřela“. „Poučit“ klienty o tom „jak mají vypovídat“, vedení DS „pokládalo za velmi důležité“. „Myšlení výřečnost a inteligence“ těchto dvou klientů, byla hlavně „následkem dlouhodobého užívání alkoholu všeho druhu, silně omezena“ a „nejslušnější slovo“, které znali, bylo „Ty vole“.

Dne 15. 9. 2010, v odpoledních hodinách, přišla „vyšetřovací komise“ MHMP za mnou na pokoj s tím, že „jsou tady kvůli mé stížnosti na agresívní jednání klientů na vedlejším pokoji“.

Sotva jsem však dokončil svoji první větu o „agresívním chování klientů“ a o tom, že „vedení nemá zájem tento problém řešit“, Mgr. Halova po své „poznámce“, že „podobnému chování mezi klienty v zařízeních jako je DS, se nedá zabránit, změnila téma hovoru“ a začala se vyptávat: „Jestli už mám nějakou práci“? „Co dělám ve volném čase“? Atd. „Pochválila mně, že umím hezky dělat keramiku a vyřezávat ze dřeva“. „Audience „a „vyšetřování“ této „komise“ u mě „skončilo Přáním hezkého pobytu v DS“.

„Překvapení pro mě“, v podobě „Závěrečné zprávy, z vyšetřování mé stížnosti“, které provedli již zmínění „Magistři s MHMP, přišlo poštou. Bylo napsané 18. 10. 2010 a podepsané, členy této „vyšetřovací komise“ MHMP. Uvádí se v něm kromě jiného, že „moje stížnost na agresívní chování klientů je neoprávněná“, naopak „podle výpovědi mnou obviněných klientů, jsem to já, který tyto klienty napadá, uráží jejich lidskou důstojnost a narušuje jejich soukromí“! Nevím, jestli tyto klienty vůbec někde „zpovídali“, ale „u nich na pokoji to určitě nebylo“.

„Na základě této „Závěrečné zprávy“, mi ředitelka DS „udělila písemné napomenutí, za hrubé porušování Domácího řádu“. V tomto „Napomenutí“ mně ředitelka DS „opět nepokrytě zastrašuje psychiatrem a vypovězením pobytu v DS“.

Nejenom na toto „opakované zastrašování“ ale i na „lživé a zmanipulované vyšetřování“ pracovníků MHMP, jsem si kromě jiných stěžoval u MPSV, Veřejného Ombudsmana ČR, Zmocněnce Vlády ČR pro Lidská práva, Poslanecké sněmovny ČR a Senátu ČR.

Odpověď jsem dostal „pouze“ od tehdejšího „Předsedu Senátního Výboru pro Vzdělávání, Kulturu, Lidská Práva a Petice“ p. Jaromíra Jermáře.

Ve svém dopise p. Jaromír Jermář uvádí, že „na základě mého oznámení, požádal o vyjádření k jednotlivým bodům mé stížnosti, ředitelku Domova pro seniory Marii Málkovou“. Ředitelka DS svém „vyjádření“ Předsedovi Senátního Výboru p. Jermáři sdělila, že „jednotlivé body mé stížnosti se nezakládají na pravdě“. Dále uvedla, že „prošetřování mé stížnosti v DS, jsem se osobně zúčastnil, spolu s ní, pracovníky MHMP a přítomní byli i klienti, na které jsem si stěžoval“. V té chvíli mně nenapadlo nic jiného, než, že „Psychiatrické vyšetření by mělo být nařízeno ředitelce DS, protože to není poprvé, co jsem byl z její strany až nesmyslně lživě obviněn a tyto nesmyslné lži, byli těmi, kterým je posílala, pokládané za Pravdu, aniž by si její tvrzení ověřili“.

Ve svých „lživých a pomlouvačných vyjádřeních“ které posílala úřadům a institucím kam jsem posílal svoje stížnosti, psala mimo jiné, že „všechny moje stížnosti na ni a na poměry v DS, jsou neoprávněné“, přestože „už v té době měla výsledky šetření mých stížnosti, které tehdy provedla Mgr. Halova a které potvrdili oprávněnost podstatné části mých stížnosti“.  „Tvrdila taky“, že „doposud jsem se psychicky nevyrovnal se svým tělesným postižením a nemám představu o svém dalším životě“, přitom už v té době měla k dispozici „odborné vyjádření psychologa o mém celkovém psychickém stavu, ve kterém se psalo o mém dobrém psychickém stavu, o mé snaze zařadit se do normálního života, vyrovnanosti s mým postižením a připravenosti zvládnout další případné problémy“. Toto „psychologické vyšetření, bylo povinnou součástí pobytu každého pacienta, na Rehabilitační klinice“ v Hradci Králové, kde jsem se učil chodit s protézou.

„Podobné lživé a pomlouvačné dopisy“, o mně psala a posílala mimo jiné i na Úřad Vlády ČR, taky tehdejší „ředitelka Odboru Sociální Péče Zdravotnictví“ MHMP, ing. Matulová. Ta navíc „tvrdila“, že „úhrady spojené s poskytnutím rehabilitačních (zdravotních) pomůcek a jejich opravy, za mne hradí MHMP“, přitom snad už „i malé děti vědí, že tyto výdaje hradí Zdravotní pojišťovny“. Ing. Matulová „ve svých lživých a pomlouvačných dopisech dále „tvrdila“, že „v důsledku opilosti jsem omrzl a proto mi byli amputovány dolní končetiny“. Nejenom že jsem byl v té době již „několik let dobrovolně úplný abstinent“, ale „pro toto svoje nehorázně lživé tvrzení nemá ing. Matulová žádný písemný doklad a ani nemůže mít“. „V době kdy jsem byl převezen do nemocnice v Praze-Krči, jsem byl spíše dehydrován“.

Vrátím se zpět, k „prošetřování mé stížnosti, na agresívní chování“ klientů DS, v roce 2010.

„Agresívní chovaní“, hlavně jednoho z „klientů“, z vedlejšího pokoje vůči mojí osobě neustávalo, ale naopak „po příznivém vyjádření“ ředitelky DS a „kontroly“ z MHMP, se „stupňovalo“. Podal jsem proto v DS na něj „opět stížnost“. Tentokrát se ke mně připojili i „další dva klienti DS, kterým tento zjevně psychicky narušený a věčně opilý klient,

dlouhodobě vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím“ a svým „písemným prohlášením, ve kterém popisovala agresívní a vulgární chování tohoto klienta, se připojila i „Dobrovolná pracovnice“ DS. Teprve pak, vedení DS „nerado přiznalo oprávněnost mých stížnosti vůči tomuto klientovi“. To, že z toho vedení DS „nemělo žádnou radost“, dokazuje i „zkreslený a neúplný zápis z tohoto šetření“. „Kdyby předtím Mgr. Halova a její pomocníci chtěli doopravdy něco vyšetřit, tak by mně museli dát za pravdu už 15. 9. 2010“. Jedním z „důvodů“, proč „kontrola“ vedená Mgr. Halovou „obrátila moji oprávněnou stížnost proti mně“, byla určitě „snaha zastrašit mně, abych si už v DS na nic nestěžoval“. Další z „důvodů“, proč vedení DS a Mgr. Halova „drželi ochrannou ruku“ nad těmito „agresívními klienty“, byla zřejmě „skutečnost“, že druhý z „klientů-alkoholiků“, se v té době „stal neočekávaně majitelem realit, v Praze a okolí“. Poté, co se o této „skutečnosti“, zřejmě „v opilosti“ zmínil před personálem DS, stal se tento klient „prvním z vyvolených“ v tomto DS a určitě „kvůli tomu“ bylo jemu a jeho spolubydlícímu, kterého považoval za svého nejlepšího kamaráda, „tolerováno jejich opilecké řádění na pokoji, kde bydleli“. Skoro každý den chodila za tímto „zbohatlíkem“ pracovnice „sociálního úseku“ DS a jak sám říkal „pořád mu strkala k podpisu nějaké papíry, říkala, že je to pro jeho dobro a slíbili mu prý za to i přestěhování do Prahy“, kam chtěl kvůli tomu, že tam má hodně kamarádů a je tam taky víc hospod, než v Heřmanově Městci“. Tato „sociální pracovnice“ mu jménem ředitelky (to jsem slyšel i na vlastní uši) slibovala, že mu „seženou dobrého kupce, na pozemky, které v Praze a okolí restituoval“. Tohoto klienta, však mezitím „kontaktoval nějaký kupec“ z Prahy, který mu nabízel za jeho „reality“ 100 000 KČ „na ruku, hned po podpisu prodejní smlouvy“. Poté, co se to dověděla ředitelka DS, byl z její strany „zájem o dění kolem tohoto klienta ještě větší“, přestože mu to nebylo moc příjemné“, jak se sám před některými klienty několikrát vyjádřil. Ředitelka a sociální pracovnice DS, jej přesvědčovali, aby zájemci z Prahy nic neprodával, že když chvíli počká, tak mu seženou kupce, který zaplatí třeba i 10 x víc“. „Zbohatlý klient“, kterému bylo v té době asi 73 let, však „byl už pevně rozhodnut, že pozemky prodá za 100 000 KČ, zájemci z Prahy, protože měl spočítáno, že tyto peníze mu vystačí na alkohol a cigarety do konce života“. Jak sám řekl „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“. Když přijel „kupec“, aby s klientem na jeho pokoji podepsali „Prodejní (Kupní) smlouvu“, za podmínek které již měli předem domluvené „vtrhla“ na jeho pokoj ředitelka DS se sociální pracovnici. Poté, se tam „strhla hádka, jaká bývá slyšet někdy v Italských filmech“. „Kupec“ a ředitelka DS, se kromě jiného, začali „hlasitě dohadovat, kdo z nich dvou je větší dareba a kdo z nich to myslí s klientem doopravdy dobře“. Potom, co byla „smlouva uzavřena“ a „spokojený kupec“ odešel, klient-prodejce „musel podepsat ředitelce nějaký papír“, na kterém „údajně“ mělo být „Prohlášení o tom, že byl ředitelkou, upozorněn na to, že prodává své pozemky pod cenou“. Kupec se navíc zavázal, že „klientovi dá navíc mobilní telefon a starší elektrický skútr“. Oba tyto „dárky navíc“, klient stejně „nikdy nevyužil“, skončili „bůhvíkde“. S mobilním telefonem „neuměl zacházet“ a proto, že byl „pořád opilý, měl problém se udržet na židli, natož aby jezdil na elektrickém skútru“.

A jak „řešilo vedení DS moji „stížnost vůči těmto věčně opilým, agresívním klientům“, poté co „museli uznat oprávněnost moji stížnosti“? Oba dva „kamarády“ přestěhovali na jiný pokoj, na té samé chodbě. Jejich „kamarádství netrvalo dlouho“, protože „zbohatlý klient zjistil, že jeho „spolubydlící nejlepší kamarád na světě“, kterému nejenom „půjčoval“ peníze, ale „platil i veškerý alkohol, který spolu vypili a cigarety které spolu vykouřili“, si od něj „půjčuje další peníze, bez jeho vědomí“! Teprve poté, co se kvůli tomu mezi sebou „porvali“, je vedení „rozdělilo“, každého na jiné oddělení.

V tomto příspěvku se chci zaměřit hlavně na „reakce“ některých „odpovědných“ Úřadů“, za celou tu dobu, co poukazuji na „šikanování a okrádání klientů“, včetně dalších „závažných nedostatků“, v DS v Heřmanově Městci.  Abych vůbec nějakou „odpověď“ od „Odpovědných úřadů“ dostal, posílám současně svoje „elektronické stížnosti a poznatky“ z tzv. „Domova pro seniory“ (DS) v Heřmanově Městci a stížnosti na „nezájem, případně neobjektivní přístup k řešení těchto stížností, ze strany Zřizovatele-MHMP“ i na další adresy, včetně sdělovacích prostředků. Někteří „Odpovědní“, jako třeba Úřad Vlády se svým „Zmocněncem pro Lidská Práva, neodpovídá vůbec“ V „tomto případě“ se tomu hlavně od té doby, co je „Zmocněncem“ p. Dienstbier vůbec nedivím. „Zmocněnec Vlády ČR pro Lidská Práva“ p. Dienstbier, který „vzešel z Asociálního a Mafiánského prostředí“ Pražského Magistrátu, je „jeden z těch Pražských zastupitelů, z doby jeho působení na MHMP, kteří si moje elektronicky podané stížnosti o Porušování lidských práv a jiných nepravostech v Domově pro seniory nikdy nepřečetli“. „Pokaždé mi z jeho e-mailové adresy, přišla odpověď, nepřečteno“.

Z „Úřadu Veřejného Ombudsmana“, jsem „před několika lety“ dostal „tři odpovědi“, ve kterých se jednou „odvolávali na nedostatek kompetenci“, podruhé zase na „nedostatek kapacit“ a přitom mně „taky odkazovali“ na MHMP. Ve třetí „odpovědi“, mi z „Úřadu Veřejného Ombudsmana ČR“ odpověděli, že „mými stížnostmi se nebudou zabývat vůbec“! Od té doby mi z tohoto „Úřadu“ přijde akorát „automatické potvrzení o přijetí elektronické stížnosti“.

Z „Ministerstva práce a sociálních věcí“ odpoví, ovšem „opět s odkazem na MHMP“. MPSV se v minulosti mimo jiné „odvolávalo“ na tzv. „Cvičné Inspekce MPSV, které žádné nedostatky v DS nezjistili“. Jak taková „Cvičná Inspekce “MPSV, v DS v roce 2008 probíhala?

Přišla za mnou na pokoj jedna členka této „Inspekce“ s tím, že „jsem byl náhodně vybrán mezi ostatními klienty DS“. Vyptávala se mně „jak se mi líbí v DS, jestli jsem s něčím nespokojen“ atd. „Informoval jsem ji“ kromě jiného „o potížích které jsem měl s rehabilitací a Ortopedem, o poměrech ve Vile, kde jsem v té době bydlel, o protiprávním vybírání poplatků od klientů za dovoz zdravotních pomůcek a taky o nezájmu a šikaně ze strany vedení DS“. Současně jsem „členku Inspekce“ požádal, aby mi vyhotovila „kopii zápisu jejího rozhovoru se mnou“. Tato „Inspektorka s tím souhlasila“ s tím že „Zápis dostanu druhý den“. Navíc mi „slíbila, že bude o mém případě informovat nadřízené a bude se mi snažit pomoci, abych se dostal s DS pryč, protože poznala, že do tohoto Zařízení nepatřím“. Druhý den jsem tuto „Inspektorku“ v DS „hledal marně“. Bylo mi řečeno, že „Cvičná Inspekce skončila již včera“. „Nikdy víc jsem tuto Inspektorku v DS neviděl a neozvala se mi“.

Na moje „stížnosti“ na „Poměry“ v DS „zareagoval“ v minulosti taky „Český Helsinský Výbor“ (ČHV), konkrétně jedna jeho členka, pí. Baslová. Navštívil jsem ji v Praze, v sídle „Výboru“. Přinesl jsem sebou některé „dokumenty, které potvrzovali moje tvrzení o šikaně a psychickém zastrašování ze strany vedení DS a o protiprávním vybírání poplatků za dovoz zdravotních pomůcek“. Pí. Baslová si tyto „dokumenty okopírovala a uznala, že už jenom na základě těchto dokumentů je zřejmé, že k psychickému zastrašování a protiprávnímu vybírání poplatků skutečně došlo“. Byli to „pomlouvačné a zastrašující dopisy ze strany MHMP a ředitelky DS, jakož i „potvrzení o vrácení údajně neoprávněně vybraného poplatku za dovoz zdravotních pomůcek“. Další „zastrašující dopisy“ jsem pak poslal pí. Baslové s ČHV, elektronicky. Pí. Baslová mi „přislíbila, že se bude co nejdřív o těchto zastrašujících a pomlouvačných dopisech informovat u úřednice Sociálního Odboru MHMP, PhDr. Mrnkové, která byla v těchto dopisech uváděná, jako kontaktní osoba a se kterou se navíc moc dobře zná“. „Nikdy víc jsem však už potom od paní Baslové, nebo ČHV, žádnou odpověď na svoje e-maily nedostal“.

Předseda KDU-ČSL p. Bělobrádek, kterému jsem taky poslal některé svoje stížnosti, ve kterých popisuji „okrádání, šikanování a zastrašování“ ze strany vedení DS a MHMP, reagoval slovy že „o žádné porušování lidských práv se nejedná, ale je to porušování Smlouvy o poskytování sociálních služeb“. Byl jsem přítomen několika „protestních akcí“ pořádaných „Národní Radou Zdravotně Postižených“, kterých se tento „Křesťanský Lidumil“ účastnil, prý proto „aby dal najevo, jak mu záleží na tom, aby nebyla porušována Lidská a Občanská práva Zdravotně postižených“. Ve skutečnosti však pan Bělobrádek „potřeboval každý hlas k tomu, aby se vůbec dostal do parlamentu“.

Další „známi Ochránci Lidských Práv“, kterým jsem psal a žádal marně o pomoc byli „Amnesty international“ a „Člověk v tísni“. Těmto „Ochráncům Lidských Práv, štědře dotovaným Vládou ČR, stačí ke spokojenému živobytí, když jednou za čas, vydají Prohlášení o porušování Lidských Práv v Číně nebo v Koreji“. Na „konkrétní upozornění“ o porušování Lidských Práv v ČR, radši „vůbec nereagují, protože by mohli přijít o dotace“.

„Trestní oznámení“, které jsem „v souvislosti s pomluvami, okrádáním a šikanováním“ podal u Státního zastupitelství v Chrudimi „dostalo k prošetření“, Městské oddělení Policie v Heřmanově Městci a to se zřejmě „vzhledem k dobrým stykům s ředitelkou DS, vůbec nesnažilo ověřit si důkazy, které jsem k Oznámení přiložil, případně získat nějaké další“.

Na Internetu se to „přímo hemží“ dalšími „samozvanými Ochránci Lidských Práv“, kteří však spíše „čekají, až jim někdo pošle peníze na účet, takže to jsou vlastně „příživníci-Lidské hyeny“, kteří „zneužívají bezpráví, které v ČR panuje od roku 1993, a vzbuzují v lidech klamnou představu, že jim pomůžou při prosazování jejich práv“. Bývají často skryti pod hlavičkou nějakého občanského sdružení a nabízejí "právní poradenství". Jejich "poradenství" končí ve chvíli, kdy zjistí, že "problém" není tak jednoduchý jak si mysleli a navíc by mohli "narazit", pak se už "víckrát neozvou". Právní rady, které tito "samozvaní ochránci „poskytují, jsou běžně dostupné na Internetu. Mám s tím už "bohužel" zkušenosti.

 „Největší zásluhu“ na tom, co se děje v „Domově pro seniory“ v Heřmanově Městci, má jeho „Zřizovatel“, Magistrát hlavního města Prahy, jehož úředníci a radní se kromě jiného „přímo podílejí na porušování Lidských Práv v tomto DS, podporují okrádaní seniorů a zdravotně postižených v DS“.

A „je úplně jedno, kdo je primátorem, anebo jaké je složení Rady MHMP“. Je zřejmé, že „MHMP ovládají pořad Staré Struktury, které zmutovali s těmi, co přišli po roce 1989 a jsou podstatně odolnější“. Akorát si mezi sebou „vymění místo u koryta“.

MHMP už zřejmě „došli argumenty, aby vůbec nějak vysvětlil svoje jednání“, v souvislosti s DS v Heřmanově Městci. Na moje e-mailové dopisy, reaguje prostřednictvím pí. Lenky Jílkové, asistentky Doc. Ing. Mgr. Martina Dlouhého, Dr., MSc, radního MHMP pro zdravotnictví, sociální politiku a bydlení, která mi „oznamuje“, že „pokud nebudou moje elektronicky podané stížnosti, opatřené zaručeným elektronickým podpisem, nebude se jimi MHMP vůbec zabývat“, jako kdyby se jimi někdy opravdu zabývali.  „Není to ze strany MHMP poprvé“, co chce ode mě „elektronický podpis“. Je vidět, že „když má člověk několik titulů před a za svým jménem, neznamená to, že se jedná o slušného člověka, anebo odborníka na svém místě“. Zajímalo by mně, co na to řekne „Veřejný Ombudsman“, kterému tento dopis-stížnost taky pošlu, stejně jako i předcházející „dopisy-stížnosti“. Jestli od něj dostanu „konečně vůbec nějakou odpověď a nebude po mně chtít taky Zaručený elektronický podpis“. Je „zajímavé“, že „Státní zastupitelství přijalo mé Trestní oznámení, bez elektronického podpisu“.

Je zřejmé, že „o osud lidí, kteří skončí v podobných „Zařízeních“ jako je „Domov pro seniory“ v Heřmanově Městci, jehož zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy, se už dále nikdo nezajímá, pokud nemají nějaké příbuzné“. Tito „lidé jsou pak často ponechání bezohlednému jednání zaměstnanců těchto Zařízení, bez jakékoli možnosti se dovolat někde nějaké spravedlnosti“. Minimálně „střední vzdělání“, kromě „příslušného zaškolení“, by mělo být „základní podmínkou, pro výkon přímé pečovatelské služby“. Na Internetu jsem jednou četl inzerát nabízející práci, který zveřejnila „Organizace, poskytující sociální a zdravotní služby starým, nemocným a zdravotně postiženým“ klientům. Byla to „nabídka práce-pečovatel/ka v přímé péči“, pro jejich klienty. Požadované vzdělání: „Může být i Praktická (Zvláštní) škola, školení zajištěno“. O dva řádky dál, byl inzerát, ve kterém hledali „pracovnici do provozu v Baru (za pult)“. Požadované vzdělání: „Středoškolské s maturitou“. Středoškolské vzdělání s maturitou, nebo vysokoškolské vzdělání však stejně „nezaručuje, že je dotyčná osoba schopná vykonávat práci v sociální oblasti“. To dokazuje „arogantní a asociální chování“ vedení „Domova pro seniory“ v Heřmanově Městci a všech těch „Magistrů a Inženýrů“, kteří jsou zaměstnání na „Odboru sociální péče a zdravotnictví“ MHMP. Je „velkou chybou“, že se u všech zaměstnanců, kteří pracují v sociální a zdravotní oblasti, neprovádí „pravidelné psychologické testy“, které by zjistili, jestli tyto osoby vůbec můžou podobné, velmi „odpovědné povolání“ vykonávat.

Na Internetu jsem náhodou našel na stránce „Parlamentních listů“, ze dne 12. 9. 2010 článek, který popisuje „nevhodné jednání“ tzv. „Sociálního Ombudsmana“ MHMP Mgr. Halové, vůči „těhotné ženě“, která „přišla tuto Ombudsmanu, požádat o pomoc, při řešení její tíživé sociální a bytové situace“. V tomto případě se jednalo o jakýsi „test“, ze strany redaktorky MF, která chtěla zjistit „jestli Sociální Ombudsman plní svoji funkci odpovědně“. Zřejmě tak učinila na základě „nepříznivých ohlasů“ na „činnost“ tohoto „Ombudsmana“. Mgr. Halova, toto „jednání“ redaktorky MF označuje za „snahu vyrobit bulvární skandál proti její osobě a dehonestaci práce úředníků i zastupitelů MHMP“ a „dovolává se svědectví“ svého asistenta Mgr. Štědroně. Nebyl jsem osobně u popisovaného „případu“, věřím však tomu, jak to redaktorka MF popisuje. Na základě svých „osobních zkušeností“ můžu říct, že „Mgr. Halová, jako Sociální Ombudsman a Mgr. Štědroň, její asistent v době kdy pracovali na MHMP, lhali a svými vyjádřeními se přímo podíleli na mém šikanování a zastrašování, vůli mé kritice poměrů v DS a přístupu úředníků a radních MHMP k mým oprávněným stížnostem“. Svým „asociálním jednáním, porušovali nejenom Etický Kodex, ale i veškeré předpisy a nařízení, které jsou stanoveny pro provádění kontrol v Zařízeních, poskytujících sociální péči“. A pokud jde o MHMP, ten se sám „dehonestuje“ v očích veřejnosti, již nejmíň deset let.

Jako další příklad, potvrzující „arogantní a asociální chování“ úředníků Sociálního Odboru MHMP, uvádím situaci, kterou jsem zažil při tzv. „Křtu knížky, vydané z iniciativy vedení DS, při příležitosti 60 výročí založení tohoto Domova“, která je ve skutečnosti „patolízalským chvalozpěvem, na adresu ředitelky DS“.

Peníze na vydání této „knížky“, vybíralo vedení DS od klientů, hlavně od těch, za kterými nechodí jejích příbuzní. Zřejmě proto, aby nenastali „nepříjemnosti“, v případě „stížnosti příbuzných, vůči tomuto sponzorování“. Tito „klienti-sponzoři“, však už zřejmě „nestáli vedení DS za to, aby je pozvali na bohaté občerstvení a následnou projížďku kočárem, v zámeckém parku“. Tohoto „veselí“ se zúčastnili „pouze pozvaní hosté“, z vedení města Heřmanův Městec, Sociálního odboru v Chrudimi, zástupců MHMP a kromě nich, i řada dalších „neznámých hostů“.

Při pohledu na tyto „rozjařené hosty“, se mi vybavili „scény z filmů pro pamětníky, kdy se Panstvo bavilo a Chudina je z uctivé vzdálenosti hladově pozorovala“.

Toho dne, jsem i s „transparentem“, na kterém jsem upozorňoval na „podporu MHMP při šikanování a okrádání klientů v tomto DS“, vyjel na invalidním vozíku do parku, kde probíhali „projížďky kočárem“. Přítomní „pozvaní hosté se tvářili, že nic nevidí“. Oslovil jsem jednoho z „pozvaných hostů“, kterého jsem znal, jako „jednoho z Magistrů, představitelů MHMP“, který byl „častým hostem“ v DS.

Zeptal jsem se jej „proč mně MHMP nepomůže najít jiné, vhodné bydlení, když vědí, že do tohoto Domova nepatřím a navíc mi to pracovníci MHMP několikrát přislíbili“?

Tento „Představitel MHMP“, mi odpověděl: „Proč by Vám měl MHMP pomáhat, když si na něj neustále veřejně stěžujete a protestujete“?

Na moji námitku „stěžuji si proto, že MHMP moje oprávněné stížnosti většinou neřeší vůbec, anebo je neřeší objektivně“, tento „Představitel MHMP“ už „neodpověděl vůbec“. Zřejmě „nenašel rozumnou odpověď“.

Někteří „Představitelé“ MHMP a ředitelka DS, ve svých „nepravdivých vyjádřeních“ k mým stížnostem, píši mimo jiných „lží“ taky o tom, že MHMP mi nabízel „speciální péči a ubytování se zaměstnáním v Praze“. Je to „další sprostá lež z jejich strany, hodná toho, aby se jimi zabýval Psychiatr“.

Při „problémech“ s protetikou, jsem si musel „pomoci sám“. Tzv. „Speciální péči“ myslí MHMP zřejmě „vyhrožování Psychiatrem“ ze strany ředitelky DS. Tuto „péči“ jsem opravdu odmítl.

Pokud jde o „nabídku ubytování a zaměstnání v Praze“, jedná se o „velice zkreslenou informaci“.

V dubnu 2009, jsem dostal od ředitelky Odboru sociální péče a zdravotnictví MHMP, ing. Matulové dopis, ve kterém se kromě jiného psalo „o mé silné a jednoznačné vůli po sebeuplatnění a motivaci pro soběstačnost a seberealizaci“. Ing. Matulová dále „psala o platnosti nového zákona č. 108/2006 Sb., ve kterém je kladen důraz na poskytování takových Sociálních služeb, které směřuji k sociálnímu začleňování klientů, tj. umožňují vést plnohodnotný a kvalitní život v přirozeném prostředí“. Dále uvádí, že „ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o Sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, přímo stanoví, že pomoc musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace.

Ing. Matulová, mi ve svém dopisu „nabízela přijetí do tzv. Domu Tréninkového Bydlení v Praze 14 – Černý Most, kde budu mít možnost získat dovednosti k samostatnému vedení domácnosti“. Dále uvádí, že „ v návaznosti na tento přechodný pobyt (cca 6 měsíců) máte možnost získat pronájem bytu zvláštního určení v Praze, s možnosti nákupu potřebných sociálních služeb a podpory případného uplatnění na trhu práce a finanční prostředky k úhradě nákladů na vedení samostatné domácnosti získáte ze systému pomoci v hmotné nouzi, výplatou dávek státní sociální podpory a případně vlastní výdělečnou činností“.

Ředitelka Odboru Sociální Péče a Zdravotnictví MHMP ing. Matulová, mně žádala, abych ji své stanovisko sdělil nejpozději do 30. 4. 2009. Vzhledem k tomu, kdy jsem tento „dopis“ dostal do rukou já, jsem „moc času na přemýšlení neměl“. Připomnělo mi to „jednání sociální pracovnice“ DS, která mi přinesla pro mě „nevýhodnou Pracovní smlouvu“ a chtěla, abych ji „hned podepsal, aniž bych si tuto Smlouvu přečetl“.

Nevím, na základě čeho ing. Matulová „konstatovala“, že „potřebuji získat dovednosti k samostatnému vedení domácnosti“. V době když jsem měl svoji vlastní rodinu, jsem většinu prací souvisejících s provozem domácnosti vykonával sám, vzhledem ke zdravotnímu postižení mé bývalé manželky. Takové věci se nezapomínají, pokud je člověk „duševně a psychicky zdráv“.

   Pokud jde o získání „bytu zvláštního určení“, nesplňoval bych mimo jiné, taky „základní podmínku pro podání žádosti“ o přidělení jakéhokoliv bytu v Praze, kterou je „trvalý pobyt“ v Praze. V případě „bytu zvláštního určení“, to někdy musí být „nejmíň 2 až 3 roky trvalého pobytu“. V roce 2009, jsem měl „už tři roky trvalý pobyt“ v Heřmanově Městci a tuto „skutečnost“ ing. Matulová „věděla“.

V tomto „dopisu“ ing. Matulové, se „vůbec nepíše o nějakém konkrétním zaměstnání“. A „nikdy předtím a ani potom, se mnou nikdo z MHMP nebo z vedení DS, nemluvil o tom, že mám možnost získat v Praze nějaké zaměstnání, dokonce s ubytováním“. Kdyby to byla pravda, tak by si takovou „nabídku“, nechali „podepsat“, tak jak to dělají „s každým svým vyjádřením, i když je to kolikrát nesmysl, nebo lež“.

„Nabídku, pobytu v Domě Tréninkového Bydlení“(DTB) v Praze, jsem odmítl s tím, že „v Praze, je dost lidí, kteří nemají kde bydlet a byli by rádi, za jakoukoliv podobnou nabídku“. V mém „případě“, se jednalo o „snahu MHMP, dostat mně pryč“ z DS v Heřmanově Městci. Nejdéle po půl roce pobytu v „DTB“, by mně řekli, že „na přidělení Bytu Zvláštního Určení nemám podle platných předpisů nárok a umístili by mně do nějakého jiného Zařízení, podobného tomu v jakém jsem teď, anebo bych skončil na ulici, kdybych nesouhlasil“. Kdyby mně MHMP, chtěl „opravdu pomoct, tak by mi nějaký Byt Zvláštního Určení nabídl přímo a nedělal by mi nabídku, o které předem věděl, že v ní nemám šanci uspět“.

„MHMP, svým jednáním, beztrestně porušuje všechny zákony a paragrafy o Sociálních službách, na které se odvolává“. „Bezprávní džungle a Absolutní Absence Ochrany Lidských Práv v České Republice, to MHMP umožňuje“.

Taky se mi stalo, že jsem od vedení DS dostal „nabídku na přestěhování se do Ústavu sociální péče, určeného pro mentálně postižené“, ve Středočeském kraji a „sociální pracovnice“ DS, která mi tuto „nabídku“ předávala, při tom „pronášela hloupé až urážlivé poznámky“ o tom, že „tam budu mít konečně klid a třeba se tam ještě ožením“.

V poslední době dostávám od vedení DS „nabídky ubytování v soukromých ubytovnách“, nebo „nabídky podnájmů v soukromých domech“, které stahují z Internetu, zřejmě proto „aby to vypadalo, že DS má zájem řešit moji nevyhovující sociální situaci“, i když musí vědět, že „ze soukromého podnájmu můžu dostat výpověď kdykoliv, bez udání důvodu a octnout se na ulici“. A „bariérové soukromé“ ubytovny, s více lůžkovými pokoji, rozhodně „nejsou vhodné pro zdravotně postiženého člověka“, který je kromě protézy, odkázán někdy i na invalidní vozík. „Odmítnutí těchto nabídek“, si vedení DS taky „nechává podepsat“.

„Domov pro seniory“ hl. města Prahy, je už vlastně taky „soukromá firma“. Ředitelka tohoto „Domova“, zde „zaměstnala bez výběrového řízení, svoji vlastní dceru, jako svojí zástupkyni, odpovědnou za Hospodářský úsek DS“. To by se v „Příspěvkové organizaci“ stát nemohlo. Bylo by „zajímavé“ zjistit „kdo z MHMP, má v této soukromé firmě, největší podíl“?

Další „nedílnou součástí“ pobytu v DS, je tzv. „Individuální plán uživatele“ (IPU). Je to „několikastránkový fascikl, který popisuje celkový zdravotní stav uživatele-klienta a jsou v něm uvedena „cíle, přání a názory“ klienta, které by měli být pro personál směrodatné k tomu, aby se klient v DS, cítil jako doma“. Tzv. „klíčové pracovnice“ z řad pečovatelek DS, „vyplňují IPU s odporem“. Považuji jej za „zbytečné papírování“. Já si myslím to samé, ale proto, že to co se do „Individuálního plánu“ napíše, se stejně nedodržuje. V mém „cílí a přání, co nejdřív se naučit chodit, mít nějakou práci a co nejdřív se dostat z DS pryč“, které jsem uváděl od začátku svého pobytu v DS, mně tady ani na MHMP, stejně „nikdo nepomohl“. Nějakou dobu jsem „odmítl spolupracovat na tomto papírovém vykazování činnosti“. Vedení DS, však „není schopno zajistit klientovi ani to, aby dostal vyprané prádlo zpět včas a v pořádku, přestože to má navíc uvedeno v IPU, i když je to jedna ze základních povinnosti Poskytovatele služeb, uvedena ve Smlouvě o poskytování sociálních služeb“. Někteří klienti, si dávají jako svůj „cíl“ do IPU „přání, aby se s nimi dobře zacházelo, až budou trvale upoutání na lůžko“. Dělají to zřejmě „pod dojmem toho, co někdy vidí kolem sebe“.

V této souvislosti si vzpomínám na „případ přehnané zdravotní péče“ ze strany personálu, kterého jsem byl svědkem v jedné  tzv. „Léčebně Dlouhodobě Nemocných“.

Na pokoji v LDN, se mnou kromě jiných, bydlel starší pacient, kterému bylo něco přes osmdesát let. Přesto, že měl „Alzheimerovou nemoc“, byl „velmi čilý“, hlavně v noci a „z nějakého neznámého důvodů“, byl oblíben u některých členek personálu. Jedná z nich si tohoto „roztomilého dědečka vodila sebou“ na pokoje k ostatním pacientům, přestože to bylo „proti předpisům a pacienti si to nepřáli“. Tento „dědeček se vůči pacientům choval agresívně“, večer pak navíc tyto pokoje procházel „lezl pacientům do postele, něco jim ukradl, anebo jim aspoň počural bačkory“. Primářka oddělení, ani personál s tím „nic nedělali, přestože si pacienti stěžovali“. Personál „změnil názor“ až poté, co se jim tento „roztomilý dědeček“ v kanceláři, kam si jej vodili „pro pobavení“, jednoho dne „vykadil a vyčural do odpadkového koše, odmítal opustit kancelář a bránil se i fyzicky“. Tehdy tento „dědeček-pacient“ dostal „uklidňující injekci, po které usnul a už se do své smrti neprobral“. Než umřel, tak jej déle než týden „krmili pomoci trubiček“.

V tomto DS, se děje něco „podobného“. Pokud klient „obtěžuje a napadá, některé jiné klienty, tak se nic neděje“. „Špatně však dopadne ten, kdo si dovolí kritizovat personál nebo vedení DS“.

    „Domov pro seniory“ hl. města Prahy v Heřmanově Městci, na svých „web-stránkách“ uvádí mimo jiné taky informaci o tom, že poskytuje „sociální poradenství“ pro své klienty. Klient, který se „s důvěrou“ obrátí o radu, na tento „Sociální úsek“, musí počítat s tím, že o jeho „osobních problémech“, bude po nějaké době mluvit i ta „poslední uklízečka“, protože „tady se nic neutají“.

Klientům však „nikdo“ neřekne například o tom, že „když nosí brýle, mají od tři dioptrií, nárok na rámy a skla brýlí, plně hrazené Pojišťovnou“. Pak by se nemohlo stát, že „vyberou poplatek“ na nové brýle 2000 KČ, od devadesátileté klientky, která měla asi „14 dioptrií“. Mně samotnému to trvalo dlouho, než jsem si tuto „skutečnost zjistil, spíše náhodou a prosadil“ u očního lékaře.

V červenci 2006, mi do DS přivezli objednaný „invalidní vozík“, od firmy Meyra. Vozík jsem přebíral v DS, na nádvoří Zámku. Byla u toho přítomná tehdejší „rehabilitační sestra“ DS a „dovozce“, který mi inv. vozík přivezl, kterého rehabilitační sestra představila jako „majitele firmy VLK-Slatiňany, který pro DS dováží zdravotní a rehabilitační pomůcky“. Rehabilitační sestra, po mně „požadovala 250 KČ, za dovoz invalidního vozíku, které se platí tomuto dovozci“. Namítl jsem, že „poplatek za dovoz zdravotní pomůcky hradí Pojišťovna“. Rehabilitační mi na to odpověděla, že to není pravda, takhle to tady (v DS) platí každý, není v tom žádný podvod a vedení DS o tom ví“. Byl jsem rád, že mám konečně „svůj invalidní vozík“, tak jsem ji zaplatil 250 KČ, byli to moje poslední peníze, které jsem měl a rehabilitační mi dala „potvrzení o zaplacení, podepsané majitelem firmy VLK-Slatiňany“. Tehdy přivezli inv. vozík, ještě pro jednu klientku DS, které se „poplatek za dovoz, taky nelíbil“. Tato klientka pak u VZP „písemným dotazem zjistila“, že VZP „poplatky za dovoz zdravotních pomůcek skutečně hradí“, proto se obrátila na vedení DS, aby ji byl tento „protiprávně vybraný poplatek vrácen“. Protože se v DS tento „podvod neutajil“, tyto „poplatky byli vráceny i dalším klientům, kteří byli ještě naživu“. Kdoví kolik peněz, bylo tímto „podvodným způsobem“ vybráno předtím. Peníze za „poplatky“, chodila „vracet“ klientům „rehabilitační sestra“, spolu s další pracovnici DS. „Výměnou“ za peníze „požadovali doklad o zaplacení“ a místo něj pak dávali klientům „hlavičkový papír firmy VLK-Slatiňany, s podpisem majitele firmy, na kterém bylo uvedeno, že „klient stvrzuje svým podpisem, převzetí částky 250 KČ, za údajně neoprávněně účtovaný poplatek za dovoz zdravotnické pomůcky“.

V DS se taky vybírali „protiprávně, regulační poplatky ve zdravotnictví“, od osob které měli „příjem menší než 800 KČ“, ještě dlouhou dobu poté, co byli osoby s tak „malými příjmy“, od těchto poplatků „osvobozeny“.

Tehdy jsem „sociální pracovnici“ DS, přivedl k Internetu, kde jsem ji toto „vládní nařízení“ ukázal na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví, protože když jsem ji to říkal předtím, tak říkala, že „o tom ona neví“ a zřejmě „se to ani nesnažila zjistit“.

V té době byla „Ministryni zdravotnictví“ ČR, pí. Filipiová, která byla taky zdravotně postižená, na vozíku. V „televizním diskusním pořadu“ tehdy „vyzvala“ diváky, aby ji „oznámili nějaký případ, neoprávněného vybírání regulačních poplatků ve zdravotnictví, ona už se postará o nápravu a vyvodí z toho důsledky“. Tak jsem paní „Ministryni“ napsal, o „případu protiprávního vybírání regulačních poplatků“ v DS a „do dnešního dne jsem od ní žádnou odpověď nedostal“.

V Heřmanově Městci, jsou dvě Lékárny a v každé z nich mají „bohatý výběr“ léků a dalšího zboží, které je obvykle v každé Lékárně dostupné. To, co nemají, jsou ochotni „objednat a přivézt, třeba do druhého dne. Přesto však chodí zaměstnanci DS, nakupovat některým klientům léky, do „městyse“ Choltice, vzdáleného asi 10 km od Heřmanova Městce. Jak jsem měl jednou možnost porovnat ceny léků kupovaných v Cholticích s cenami léků v Heřmanově Městci, tak v Cholticích, byli ty samé léky celkově asi „o jednu čtvrtinu dražší“. Pak se není čemu divit, když někteří klienti-kuřáci „vybírají vajgly z popelníku na nádvoří Zámku, anebo chodí sbírat vajgly po městě, aby měli co kouřit, protože platí zbytečně velké peníze za léky. Byli tady i „případy“, kdy klienti DS, „chodili žebrat k nedaleké samoobsluze nebo na náměstí“. Taky „pěkná reklama“, pro DS.

„Pěknou reklamu“ DS, dělalo jeho vedení ještě do roku 2013 taky tím, že „nejméně jednou za měsíc“, nechávalo „na otevřeném ohni, v zámeckém parku, spalovat papírový odpad, včetně krabic a zbytků igelitu, které se v tom nacházeli“. Být to však „někdo jiný“, určitě by od Policie dostal „nejmíň pokutu“.

Od „zřizovatele“, MHMP, jsem už několikrát dostal „upozornění“, že „o všem, co se děje v DS, vědí a mají o tom přehled“. Takže jsou „spoluviníci“.

Alojz Janiga.