Justiční a politický zločinci České Republiky. Judicial and political criminals Czech Republic.

           Justiční a politický zločinci České Republiky.                                                                                                                                                                               26. 12. 2015

Svoboda projevu je mimo jiné zaručena i v Listině základních práv a svobod, která je součásti Ústavního pořádku České Republiky (ČR). Že jsou někteří „nespokojení občané“ ČR, za svoji veřejnou kritiku Orgánů veřejné moci, těmito Orgány „šikanováni a trestání“, není nic nového.

Vládnoucí režim se snaží s pomoci Úřadů, Policie, Justice a některých sdělovacích prostředků „udělat z těchto nespokojenců, psychicky vyšinuté a kriminálníky“.

Mám s takovým „jednáním“ Orgánů veřejné moci, své vlastní zkušenosti.

Několik let, jsem dopisy, trestními oznámeními i veřejně, marně upozorňoval na šikanování a okrádání seniorů v tzv. „Domově pro seniory“, kterého zřizovatelem je Magistrát hl. města Prahy. Přestože jsem měl i písemné podklady ke svým tvrzením a nebyl jsem sám, kdo si na „nenormální“ poměry v tomto „Domově“ stěžoval, „nikdy se nikdo z Odpovědných, těmito stížnostmi doopravdy nezabýval“.

Když se později naskytla „příležitost“, byl jsem ve „zmanipulovaném“ policejním vyšetřování obviněn a poté ve „zmanipulovaném“ soudním řízení „nespravedlivě“ odsouzen za vloupání do automatu na cukrovinky v tomto „Domově“, které se snad ani vůbec nestalo. Svědkyně, která měla tento automat na starosti, nebyla schopna ani po opakované inventuře říct před soudem, co se ji vlastně ztratilo, jestli peníze, nebo zboží. "Nářadí", se kterým jsem byl zachycen na snímku z fotopasti a se kterým jsem měl zámek automatu podle obžaloby otevřít, si policejní vyšetřovatel vyfotil a osobně vyzkoušel, aby zjistil že, tímto nářadím se zámek otevřít nedá, protože se do zámku vůbec nevejde. Další „rozhodující důkaz“, snímky z fotopasti, na kterých jsem byl zachycen, jak sedím na invalidním vozíku a nahlížím do otevřeného automatu, byl soudem posuzován „jednostranně, jako důkaz o mé vině“. Přitom, tyto snímky z kamery, která nepřetržitě snímala zepředu každý můj pohyb, byli ve skutečnosti „hlavním důkazem, svědčícím v můj prospěch“. „Na žádném z předložených fotosnímků, nebylo vidět, že bych z automatu něco odcizil anebo se o to pokusil“.

Takové „pochybné důkazy“ o mé vině, by stačili každému „slušnému“ obhájci k tomu, aby obvinění z krádeže vloupáním „smetl ze stolu“. Já jsem měl „obhájce ex offo“, JUDr. Mgr. Vladimíra Severina, se kterým jsem se sešel pokaždé až u soudu, kde se mnou skoro vůbec nemluvil a na moji obranu pronesl pokaždé „jednu sotva srozumitelnou větu“. Zato se však „velmi přátelsky“ vybavoval se státním zástupcem a s obhájcem žalující strany.

Podle vyjádření JUDr. Jana Mikše, předsedy kontrolní rady České advokátní komory, která „prošetřovala“ moji „stížnost na nedostatečnou obhajobu“ JUDr. Mgr. Vladimíra Severina „byla moje stížnost jako nedůvodná odložená“. A to přesto, že tento „advokát, porušil nejenom etický kodex advokáta, ale zřejmě i povinnosti advokáta-obhájce, stanovené v trestním řádu“.

Bohužel „v České republice je ve skutečnosti protiprávní jednání advokátů, soudců a policie trestně nepostižitelné“.

Svoji „stížnost na zmanipulované vyšetřování a odsouzení“, jsem kromě jiných, poslal emailem taky na Ministerstvo spravedlnosti a osobně taky ministru spravedlnosti JUDr. Robertu Pelikánovi. Protože jsem na svoji stížnost nedostával žádnou odpověď „upozornil jsem na svůj případ výstřely slepými náboji do země, v přítomnosti ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána, ovšem v dostatečné vzdálenosti, takže nemohl být nikdo ohrožen“. Přestože, toto „moje jednání vyřešil policista na místě Domluvou, protože to nepovažoval ani za přestupek, jsem opakovaně šikanován přestupkovou komisi Prahy 1, která mně chce navíc, za to samé jednání potrestat ještě pokutou“.

A i když, Ministerstvo spravedlnosti, i ministr JUDr. Pelikán „slíbili, že nechají prošetřit můj případ, ve kterém jsem byl uznán nespravedlivě vinným z trestného činu krádeže vloupáním, do dnešního dne jsem nedostal od nich žádnou odpověď, přestože od jejich slibu uběhlo již víc než půl roku“.

 „K těmto justičním zločinům dochází proto, že justiční zločinci mají oporu nejenom v nedokonalých zákonech, ale i v Parlamentu a ve Vládě ČR, kde sedí politický zločinci, kteří tyto nedokonalé zákony vytvářejí a schvalují a kterým podobné Bezpráví vyhovuje“.

„Obyčejný člověk, který je z něčeho nespravedlivě obviněn a odsouzen, nemá peníze na drahého advokáta, nemá dostatečné známosti, je pak vydán zvůli těchto justičních zločinců“.

Vzhledem k jiným „justičním zločinům“ v České republice, kde se jedná hlavně o „korupci a velké peníze“, se může zdát někomu „můj případ jako malicherný“, pro mě je však „prvořadý“ a „jsem odhodlán udělat doslova všechno proto, aby byl spravedlivě vyřešen“.

Alojz Janiga.

Protiústavní represívní jednání české justice. Verfassungswidrig repressive Verhalten der tschechischen Justiz.

                                                                                                                 2. 9. 2015

                           Protiústavní represívní jednání české justice.

Je to již přes dva měsíce, co Ministerstvo spravedlnosti České republiky „slíbilo prošetřit“ postup orgánů v trestním řízení, v případu „údajného vloupání“ do automatu na cukrovinky v tzv. „Domově pro seniory“ v Heřmanově Městci, ve kterém jsem bydlel a jehož zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy a za které jsem byl nespravedlivě odsouzen,

Tento „slib, zveřejněný ve sdělovacích prostředcích, dal i sám ministr spravedlnosti až poté, co jsem na Protiústavní jednání Orgánů činných v trestním řízení, hlavně soudů, upozornil střelbou poplašnými náboji, v přítomnosti samotného ministra spravedlnosti ČR, Judr. Roberta Pelikána“.

„Slib zůstává zatím pořád slibem a je zřejmé, že Ministerstvo spravedlnosti, ani osobně ministr Judr. Robert Pelikán, nechtějí veřejně přiznat, že Policie, Okresní soud v Chrudimi a poté i Krajský soud v Pardubicích, jednali nejen v rozporu se Zákony České republiky, ale vůbec nerespektovali Listinu základních práv a svobod, která je součásti Ústavy České republiky“.

„Podobně postupuje“ i Advokátní komora České republiky, která „slíbila prošetřit jednání mého obhájce ex-offo“ Judr. Mgr. Vladimíra Severina, jehož „nečinnost u soudů“, byla se dala označit spíše za „spolupráci se žalující stranou, na potrestání klienta, kterého měl obhajovat“.

Ze strany soudů, je mezitím po mně požadována nejen „finanční úhrada soudních výloh“ a úhrada údajné škody, vzniklé odcizením, ale i „úhrada další škody, která vznikla na zámku dveří, při policejním vyšetřování“.

 Odborem občansko správních agend, Úřadu městské části Praha 1, jsem byl „Příkazem uznán vinným z přestupku, který měl spočívat v tom že „jsem střílel na veřejném shromáždění z plynové pistole a mám zaplatit 1000 Kč pokutu“.

V tomto případě, se o žádné „veřejné shromáždění“ nejednalo, protože Výstava se konala pouze pro pozvané a v části Pálfyho zahrady, oddělené od ostatní plochy zahrady, částečně plotem a částečně zdi. Střílel jsem poplašnými náboji a do země, v dostatečné vzdálenosti od přicházejícího ministra Judr. Pelikána, takže jsem nemohl nikoho ohrozit.

Navíc, hned poté, tuto „událost prošetřil příslušník ministerstva vnitra a vyřešil ji domluvou-napomenutím“.  

Vůbec jsem nebyl předem obeznámen s obviněním ze strany Úřadu městské části Praha 1, neměl jsem tím možnost se k němu vyjádřit. Takže, Úřad městské části Praha 1, postupuje v tomto případě „protizákonně“.

Mimo jiné, ministr spravedlnosti Judr. Robert Pelikán, podle svého vyjádření ve sdělovacích prostředcích „považoval tuto střelbu za součást Výstavy a uvedl, že v tom směru, nepodá žádné trestní oznámení“. Kdyby na mém místě seděl někdo jiný a se svolením pořadatelů střílel stejně jako já, bylo by to zřejmé „v pořádku“.

Ministrem spravedlnosti Judr. Pelikánem, jsem byl označen ve sdělovacích prostředcích za „chudáka, který si myslí, že byl nespravedlivě odsouzen“. Ministr Judr. Pelikán, tím zřejmě myslel že „chudáci jsou všichni ti, kteří chtějí dosáhnout v České republice nějaké spravedlnosti“.

Já osobně, se i přes své těžké zdravotní postižení, rozhodně necítím být „chudákem“. Budu se i nadále dožadovat, nejenom veřejně, obnovení soudního řízení a spravedlivého posouzení skutečností, které vedli k mému nespravedlivému odsouzení“. V tomto „mém případu“, by i člověk, který není vystudovaný právník, po přečtení „dokumentů o průběhu vyšetřování a projednávání u soudů“ hned poznal že „nejen vyšetřování ze strany Policie bylo zmanipulované, ale i rozhodování soudů bylo v rozporu s Listinou základních práv a svobod“.

„Byl jsem ve skutečnosti odsouzen za svoji veřejnou kritiku porušování Lidských práv a Protiústavního jednání Orgánů činných v trestním řízení v České republice.

„V České republice, je běžné že, nespokojeni občané, kteří se nedomohli svých oprávněných nároků zákonnou cestou a dávají svou nespokojenost nadále najevo, jsou s pomoci příslušných úřadů i některých sdělovacích prostředků, označováni jako zloději, anebo psychicky vyšinutí a nikdo už se veřejně nezabývá tím, co je vedlo k jejich dalšímu jednání“.

„Svoji nespokojenost s postupem Ministerstva spravedlnosti a dalších zainteresovaných orgánů, dám v nejbližších dnech mimo jiné najevo i veřejnými protesty nejen před Ministerstvem spravedlnosti, ale i následnou hladovkou“.

Tentokrát se od svého záměru nenechám odradit ani mým špatným zdravotním stavem, ani zastrašováním ze strany Policie.

Alojz Janiga.

Bulvární špína deníku Blesk a TV Nova.

                                                                                                                                          4. 6. 2015

                                             Bulvární špína deníku Blesk a TV Nova.

Štvavé a zkreslené informace vztahující se k mojí osobě a „Střílení na ministra spravedlnosti JUDr. Pelikána“, které v předcházejícím týdnu ve svých reportážích zveřejnila TV Nova a deník Blesk, jsou nejenom důkazem ubohosti, neprofesionality a porušování etického kodexu novinářů zaměstnanci těchto sdělovacích médii, kteří se na „reportážích“ podíleli, ale i „důkazem o nekvalitě a nedůvěryhodnosti obou těchto médii“.

Smyslem mého jednání-střílení poplašnými náboji v přítomnosti ministra spravedlnosti, byl doopravdy „zoufalý pokus upozornit na moje nespravedlivé odsouzení za údajné vloupání a krádež, kterého jsem se nedopustil“. Celý tento „případ byl od samého počátku zmanipulovaný orgány činnými v trestním řízení“. Kdyby mi Okresní soud v Chrudimi přidělil „poctivého a slušného advokáta“, tak bych „nebyl odsouzený za něco, co jsem neudělal“, protože „důkazy proti mně byli tak chabé a nedostatečné, že je podivné, jak mohlo být vůbec vůči mně vzneseno obvinění“. Já jsem byl však ve skutečnosti „potrestán hlavně za moji oprávněnou kritiku poměrů v tzv. Domově pro seniory v Heřmanově Městci, jehož zřizovatelem je Magistrát hl. města Prahy.

O průběhu „vyšetřování údajného vloupání“, jakož i o „soudních jednáních a nečinnosti advokáta ex offo“, jsem prostřednictvím tzv. „Otevřeného dopisu ministrovi spravedlnosti JUDr. Robertu Pelikánovi“, informoval nejen ministra spravedlnosti, ale i Nejvyšší soud, Ústavní soud, Poslaneckou sněmovnu, vládu ČR, prezidenta ČR, Veřejného ombudsmana ČR, ministra pro Lidská práva ČR a všechny „oficiální instituce“ zabývající se ochranou Lidských práv sídlících v ČR.

Odpověď jsem dostal pouze od České advokátní komory, která mi oznámila, že „prošetří postup mého advokáta ex offo, jestli jeho jednání nebylo v rozporu s pravidly a etickým kodexem Advokátní komory.

Na základě odsuzujícího rozsudku, kterým jsem byl uznán vinným, mně byl ukončen pobyt v tzv. „Domově pro seniory“. Já jsem měl již dlouhou dobu v úmyslu odejít z tohoto zařízení, kde jsem prožil jedny z nejhorších chvil v mém životě. Bohužel, ze strany sociálních pracovníků Magistrátu hl. města (MHMP) nebo v místě bydliště, jsem se nesetkal s „opravdovou snahou pomoci mi při hledání jiného vhodného bydlení“, přestože „na veřejnosti prohlašují, že mi pomoc nabízeli“.

To, že jsem „střílel před ministrem“, to byla opravdu „věc náhody“, nijak jsem se na to nepřipravoval. Toho dne jsem jel do Prahy s tím, že zkusím oslovit některého z poslanců Parlamentu, abych je osobně seznámil s mými problémy. Byl to takový „poslední zoufalý naivní pokus dovolat se nějaké pomoci“. Když jsem šel od stanice Metra „Malostranská“, Valdštejnskou ulici nahoru k Parlamentu, všimnul jsem si na vratech zahrady plakátu, který oznamoval, že dnes zde bude zahájená „Vernisáž výstavy o vězenství“, které se má účastnit i ministr spravedlnosti. Sedl jsem si uvnitř zahrady na lavičku s tím, že zkusím oslovit přímo ministra. To, že bych měl při tom střílet, na to jsem vůbec nemyslel, to byl jen „okamžitý nápad, protože po celou dobu co jsem seděl na lavičce mi nikdo z přítomných „vysoce postavených hostů i uniformovaných, nevěnoval prakticky žádnou pozornost, ani se nezeptali, co tam vlastně dělám? Vypadalo to na to, že si mně „nevšimne“ ani ministr spravedlnosti, proto jsem do země před sebe vystřelil. Pan ministr Pelikán při tomto mém „střílení“ sebou akorát „lehce cuknul, rozpačitě se pousmál a šel dál“. Přítomní „vysoce postavení hosté zpovzdáli zvědavě pokukovali, někteří z toho měli legraci, zřejmě si mysleli, že to patří k programu“. Přišel ke mně akorát mluvčí Jazzové sekce pan Srp, který mně upozornil, že „tady bych neměl střílet, protože vedle je hudební škola a rušilo by je to“.

Asi po deseti minutách, přišel za mnou mladší pán v civilu, který se představil a řekl, že je z ochranky. Já jsem mu řekl důvody mého jednání, pán z ochranky si zapsal moje osobní údaje, zkontroloval pistoli, kterou jsem střílel a vysvětlil mi, že toto moje počínání je nevhodné. Já jsem pak šel hned pryč a „vzhledem k absolutnímu nezájmu politiků o problémy obyčejných lidí, jsem upustil od záměru oslovit nějakého poslance, jak jsem měl původně v úmyslu“. Plynovou pistoli, ze které jsem střílel, jsem si pořídil kvůli tomu, že jsem byl v tzv. „Domově pro seniory“ kde jsem bydlel, několikrát i fyzicky napaden, bylo mi tam vyhrožováno i zabitím a vedení „Domova“ z toho nevyvodilo patřičné důsledky. Byl jsem několikrát napaden i na ulici a jako zdravotně těžce postižen, se nemůžu dostatečně bránit, proto jsem pistoli, ve které jsem měl pouze poplašné náboje, nosil sebou v tašce, nebo v batohu.

V místě, kde se konala „vernisáž“, mně žádná sdělovací média nekontaktovala. Že se o tom píše na Internetu, jsem si všimnul ještě toho dne odpoledne v Praze, když jsem se stavil v Internetové kavárně, abych si prohlídnul případnou emailovou poštu. Zprávu o „střelbě na ministra“, jsem zahlídl na webových stránkách „Blesku“ a „TV Nova“, když jsem si zběžně prohlížel zprávy na „Seznamu“. Protože se mi nelíbilo jakým způsobem o této události tyto „Bulvární média“ informují, pokusil jsem se nejdřív kontaktovat redakci deníku Blesk, abych upřesnil, jak to všechno doopravdy bylo. Kontaktovat redakci Blesku, se mi však nepovedlo. Pak jsem volal do TV Nova, kde „projevili zájem“ a natočili se mnou „reportáž“ před Masarykovým nádražím, ve které jsem uvedl i důvody proč jsem takhle jednal. Překvapil mně „drzý a suverénní přístup redaktora Novy“, který po mně požadoval Občanský průkaz, ze kterého si opisoval moje osobní údaje. Byl jsem z jeho „jednání“ tak zaskočen, že jsem mu ten Občanský průkaz dal a až později jsem si uvědomil, že je jeho „požadavek byl protiprávní“.

V sobotu, dne 30. 6. 2015, byl štáb TV Nova v za mnou v „Domově“ v Heřmanově Městci, aniž bych je o to žádal, anebo mi to dali předem vědět. Řekli mi, že byli u ředitelky „Domova“ pí. Málkové a chtěli, abych ještě k mému „střílení“ něco řekl. Já jsem jim opět zopakoval důvody tohoto mého jednání a mluvil jsem o „poměrech v Domově“. Mimo jiné taky o „protiprávním vybíraní poplatků ve zdravotnictví a za dovoz zdravotních pomůcek klientům, o šikaně ze strany vedení Domova, porušování listovního tajemství, o nedostatečné informovanosti klientů ze strany sociálních pracovnic Domova v souvislosti s hrazením některých zdravotních pomůcek“. Některá moje tvrzení potvrdil mimo kameru další klient, který se štábem TV Nova mluvil o bezohledném a nepřiměřeném zacházení ze strany personálu a hlavně arogantním jednání vedení Domova. Žádná zmínka o těchto stížnostech ze strany klientů se v odvysílané reportáži v e zpravodajství TV Nova neobjevila. Zato jsou tam „vyjádření“ ředitelky Málkové, která mě popisuje jako „potížistu, který s nikým nekomunikuje a ze kterého tam mají všichni strach“. Dále se v těchto reportážích uvádí o neplacení za služby a moje plné jméno přesto, že se mně nikdo neptal, jestli s tím souhlasím.

Já jsem v „Domově“ nikdy nikoho nenapadal, ani nikomu nevyhrožoval a „potížista“ jsem u ředitelky Málkové zřejmě proto, že dlouhodobě pokazuji na „závažné nedostatky a pochybení v tomto Domově“, které však ve skutečnosti zřizovatel ani další odpovědné Instituce „odmítají uznat a veškeré kontroly, které v Domově kvůli tomu proběhli, rozhodně nebyli objektivní“. Je tady „velká snaha jakýkoli problém a nedostatek ututlat“, jak ze strany vedení „Domova“, tak i ze strany zřizovatele.

Druhý den po odvysílání reportáže v „Televizních novinách“, když jsem byl opět v Praze, jsem telefonoval do redakce TV Nova. Zaměstnance TV Nova, se kterým jsem telefonoval, jsem se zeptal „proč nedali do reportáže moje vyjádření k poměrům v Domově, které je podle mě zásadní, částečně vysvětluje i důvody mého jednání v Praze“? Řekl jsem mu taky že „se mi nelíbí jejich zmínka o tom, že mi policie nechala pistoli, abych mohl střílet na další politiky“. Řekl jsem dále že „na to abych zastrašil politiky, bych potřeboval ostré náboje, protože z výstrahy si nic nedělají a z té pistole co mám, se ostrými střílet nedá“. Hned nato jsem však ještě dodal, že „to myslím jako vtip a ne doopravdy“. Zaměstnanec TV Nova, se kterým jsem telefonoval, mi odpověděl že „na odvysílání celé reportáže z Heřmanova Městce nebyl dostatek času. Pak jsem jej chtěl ještě požádat, jestli bych se nemohl sejít s nějakým redaktorem a požádat jej o zveřejnění celé reportáže, kterou se mnou natočili v „Domově“ v Heřmanově Městci, to už však nešlo, protože telefon na druhé straně někdo položil. Krátce nato, se mi ozvala redaktorka TV Nova, chtěla se mnou sejít, ale neřekla proč. Domluvili jsme si schůzku u Hudebního divadla v Karlině. Redaktorka chtěla vědět pouze to „jak jsem to myslel s tím střílením“? Na to jsem ji odpověděl, že „se mi nelíbila jejich zmínka v TV reportáži o tom, že mi policie nechala pistoli, abych mohl střílet na další politiky, zopakoval jsem ji to, co jsem řekl už jejímu kolegovi po telefonu i s tím, že to byl pokus o vtip“.

Večer, když jsem se vracel z Prahy, mně na hlavním nádraží v Pardubicích „zadržela policie, pro podezření ze spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování protože bylo oznámeno pracovníkem TV Nova, že budu střílet ostrými náboji na politiky“. Poté, co jsem vyšetřovateli policie vysvětlil, jak to doopravdy bylo a po sepsání protokolu, jsem byl propuštěn.

TV Nova a deník Blesk, které zřejmě při zveřejňování „neověřených informací“ spolupracují, „tímto svým jednáním hrubě porušují novinářskou etiku, ale myslím si, že takové jednání je i protiprávní. „Společenský a psychicky likvidují nejen člověka, proti kterému je takováhle štvavá Bulvární kampaň zaměřena, ale i jeho příbuzné a známe. Bezostyšně se přiživují a vydělávají na lidském neštěstí. Proti tomu je jediná obrana, soudní žaloba. Já nejsem psychicky nemocný, nikdy jsem se s podobnými problémy neléčil, ani nikdo z mých příbuzných.

Já bych na tyto dvě „Bulvární média“ chtěl soudní žalobu podat. Prosím proto všechny slušné lidi, kteří jsou mi v tom ochotni pomoci radou, případně přímou právnickou pomoci, aby se mi ozvali na emailovou adresu /aginaj@seznam.cz/. Myslím, že TV Nova a Blesk, by měli být potrestání, kromě jiného i finančně. Slibuji, že případnou vysouzenou finanční částku po odečtení nákladů na právníka, kterou by museli tyto Bulvární média zaplatit, věnuji na pomoc nemocným a zdravotně postiženým dětem, jejichž rodiče nemají finanční prostředky, aby jim zajistili lepší péči.

Alojz Janiga.

Otevřený dopis Adrianě Krnáčové, primátorce Prahy.

                                                                                                                                                        7. 5. 2015

Otevřený dopis primátorce hlavního města Prahy, paní Adrianě Krnáčové.

Pětihvězdičkový „Domov pro seniory“ (DS), domov šikany, bezohlednosti a porušování Lidských práv.

Vážená pani primátorko.

Píši Vám jako dlouholetý klient tzv. „Domova pro seniory“ v Heřmanově Městci, jehož zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy. Vzhledem k tomu co jsem za devět let mého pobytu v tomto „Zařízení“ viděl, slyšel a na vlastní kůži zažil, rozhodně nemůžu říct, že je to „Domov“, kde by mohli v klidu dožít zbytek života staří, nemocní a zdravotně postižení, kteří jsou ještě schopni samostatného a aspoň trochu rozumného uvažování. Jako jeden z příkladů mého tvrzení uvádím názor jedné bývalé, tehdy devadesátileté klientky, která za druhé světové války přežila „koncentrační tábor“. Tato stará pani, které to „pořád ještě myslelo“, označovala jednu z vedoucích pracovnic, se kterou přicházela denně do styku, slovy „ta gestapačka“. Zmíněná „vedoucí pracovnice“, se těšila „velké přízní“ tehdejší vrchní sestry a zejména ředitelce DS soudružce Málkové, která ji zaměstnávala ještě další rok poté, co tato vedoucí pracovnice odešla do důchodu. „Rok navíc“, poté co šla do důchodu, byla v DS zaměstnána i vrchní sestra. A nejenom klienti, ale i značná část zaměstnanců DS „nevěděla, jaká je vlastně pracovní náplň těchto důchodkyň“? Podobně, již „rok navíc řediteluje“ soudružka Málková, která byla do své funkce „jmenována“ Magistrátem hl. města Prahy ještě „v době, kdy k výkonu jakékoliv vedoucí funkce stačila červená stranická knížka člena KSČ, a nedostatek odpovídajícího vzdělání nebyl rozhodující“. Zajímavá je i skutečnost, že značná část zaměstnanců DS byli a jsou mezi sebou v nějakém „příbuzenském poměru“. Tato „skutečnost“, nebo i strach ze ztráty zaměstnání, případně nezájem a neochota, bývají důvodem, proč se klient který je s něčím oprávněně nespokojen, nemůže dovolat nějaké nápravy věci a nikdo z personálu se za něj nepostaví. Funkce tzv. „klíčových pracovnic“, které mají klientovi pomáhat při řešení případných problémů, jsou v tomto případě „pouze formální“. Ti zaměstnanci DS, kteří se v minulosti postavili na stranu klientů „museli odejít“.

Jako „zářivý příklad“ příbuzenských vztahů mezi zaměstnanci DS je „skutečnost, že soudružka ředitelka Málková bez výběrového řízení zaměstnala svoji dceru jako svou zástupkyni-vedoucí manažerku hospodářského úseku v DS, což je podle Magistrátu hl. města Prahy-zřizovatele této příspěvkové organizace, úplně v pořádku“.

„Domov pro seniory“, se na svých webových stránkách „chlubí“ tím, že klienti DS mají k dispozici „psychologa“. Tento „psycholog“, se v DS před několika léty „objevil stejně neočekávaně“, jako dcera ředitelky-vedoucí manažerka hospodářského úseku. Nejenom „na základě osobních zkušenosti, oprávněně pochybuji o odborné kvalifikaci a morálních předpokladech tohoto psychologa k tomu, aby mohl vykonávat tuto velice odpovědnou funkci v Zařízení, kde jsou staří, nemocní a zdravotně postižení lidé, kteří mají někdy potřebu se svěřit někomu se svými starostmi, bez obav z nějakých nepříjemných následků“. Pan „psycholog je velice aktivní, při shánění informací, vztahujících se k historii Domova pro seniory a Zámku, ve kterém je Domov umístěn, co bude zřejmě jeden z důvodů, proč se ve svém zaměstnání objevuje velice sporadicky“. Tyto „své informace, pak s pomoci nezanedbatelného finančního přispění některých klientů DS, vydává knižně“. První knížka tohoto „spisovatele a vydavatele amatéra“, vydaná k 60 výročí zřízení „Domova pro seniory“, byla spíše „chvalozpěvem na ředitelování soudružky Málkové“. Druhá knižní publikace má být věnována historii Zámku a rodu Kinských, jeho bývalých vlastníků. Při dnešní „záplavě odborných informací“ a nejenom knižních z oblasti historie, je podobné „amatérské vydávání knižních publikací za cizí peníze, velice pochybné, zbytečné a ztrátové“. Na tuto „skutečnost“, však pravděpodobně „důvěřivé dárce z řad klientů DS předem nikdo neupozornil“.

Na jednom z pracovních míst, vedených jako „aktivizační pracovnice“ DS, kterých pracovní náplní je vyplňování volného času klientů nějakou zájmovou činnosti, zaměstnává s. ředitelka Málková místní farářku církve Československé husitské. Takové „přátelské zaměstnávání je přinejmenším podivné“, v době kdy jsou stovky lidí s odpovídajícím odborným vzděláním bez práce.

„Příbuzenské vtahy“ byli a jsou v DS i mezi některými klienty a zaměstnanci, kteří bydlí přímo v Heřmanově Městci, anebo v blízkém okolí. Tzv. „Sociální šetření“, při kterém se „prověřuji důvody“ k případnému umístění žadatele do DS, provádějí sociální pracovnice DS. „Domov pro seniory“ hl. města Prahy v Heřmanově Městci, je určen pro lidi, kteří vyžadují „zvýšenou péči a nemá se o ně doma kdo postarat, přednost mají lidé s trvalým pobytem v Praze“. Již v době, když byl DS určen „pouze pro lidi s trvalým bydlištěm v Praze“, tady bydleli klienti z Heřmanova Městce a okolí. Někteří z těchto „domácích“ klientů, bývají „aktivní a čilý až moc“ a „vůbec nevypadají na to, že by potřebovali „ zvláštní ošetřovatelskou péči“.

Jsou tady i „klienti“, kteří by nějakou tu „zvláštní ošetřovatelskou péči, kvůli své agresivitě“ potřebovali. Někteří z těchto „agresívních“ klientů, kteří se nějakým „záhadným způsobem“ dostali i do tzv. „výboru uživatelů“, patří v DS mezi „vyvolené oblíbence“ soudružky ředitelky Málkové a její zástupkyně Mgr. Čížkové, vedoucí manažerky zdravotního a sociálního úseku DS, které jim „tolerují jejich agresívní chování vůči klientům, kteří nejsou spokojeni s poměry v DS“. „Výbor uživatelů“ slouží vedení DS, částečně jako „Lidové milice a Občanský soud“ současně. Členové tohoto „výboru“, nejenom slovně nebo i fyzicky napadají nespokojené klienty, ale „když si takový nespokojený klient nedá říct, tak je vedením DS předvolán před tento výbor, který může navrhnout i ukončení smlouvy o poskytování služeb s takovým nenapravitelným rebelem“. Jeden z těchto „agresívních vyvolených a člen výboru“, na moji otázku „jak je možné, že mu vedení DS toleruje jeho agresívní chovaní vůči ostatním klientům“? odpověděl slovy „já jsem tady už patnáct let, mám tady nějaké zásluhy, a proto se můžu chovat vůči ostatním klientům, jak chci“!

Podobné „excesy“ se odehrávali v Československu v padesátých letech, kdy byla u moci „jediná strana-KSČ“. Anebo, stačí shlédnout film režiséra Miloše Formana „Přelet nad kukaččím hnízdem“. To, co se odehrává v tomto filmu, to všechno jsem si v tomto „Domově pro seniory“ již prožil a nejenom já.

Dalším „nepochopitelným jednáním“ ze strany vedení DS, je „omezování přístupu klientům k Internetu“. Vedení DS má zřejmě „strach z toho, že si někteří klienti na Internetu najdou informace, které jim v DS neposkytnou a vedení DS, se mimo jiné nelíbí, že někteří klienti prostřednictvím Internetu pravdivě upozorňují, na nedostatky a celkové dění v DS“. Počítače, připojené na Internet, které mají sloužit klientům, jsou zastaralé, velmi poruchové a „vedení DS sleduje jaké stránky, klienti na Internetu vyhledávají“. Často „trvá i několik týdnů, než se vedení DS rozhodne nechat tyto počítače opravit“. Podle vyjádření zástupkyně ředitelky a vedoucí manažerky zdravotního a sociálního úseku DS „klienti můžou být rádi, že mají vůbec nějaký počítač k dispozici. Je to jen dobrá vůle vedení DS, není to jejich povinnost, zřizovat nějaký Internet“.

Na webových stránkách tohoto DS, se píše že „posláním tohoto Domova pro seniory, je zachování lidské důstojnosti a kvality života ve stáří“ Já jsem se tady zatím setkal pouze se „šikanou, ponižováním, zastrašováním a křivým obviňováním, nejenom ze strany vedení DS, ale i ze strany některých úředníků Magistrátu hlavního města Prahy, kteří by měli dohlížet na to, aby tady ta lidská důstojnost a kvalita života byla zachována“. Rozhodně se tyto „zvrhlé poměry v tomto Domově nezmění tím že klient který není spokojen s těmito poměry odejde pryč“

„Klientovi, který si oprávněně stěžuje, zaměstnanci Domova nepřebírají doporučenou poštu, čím vědomě porušuji Smlouvu o poskytování sociálních služeb, uzavřenou mezi klientem a vedením Domova“. Takto „šikanovaný klient si pak musí chodit pro doporučené zásilky na poštu sám, a to přesto, že Domov na něj pobírá navíc Příspěvek na péči“.

Veřejnosti se ve sdělovacích prostředcích „předhazují hrůzy, které se mají dít v soukromých Domovech pro seniory, ale to co se děje v tzv. Domově pro seniory hlavního města Prahy v Heřmanově Městci, je daleko hrůznější, protože se to děje s vědomím a přímým podílem státních úředníků“.

Více informací „o skutečném životě v Domově pro seniory“, najdete na webových stránkách /aginaj.sweb.cz/ nebo /rozhodny.blogspot.com/

Alojz Janiga, Masarykovo nám. 37, Heřmanův Městec

Protiústavní a zvrhlé jednání české komunistické justice. Niezgodne z konstytucją i przewrotny zachowanie sprawiedliwości czeskich komunistą.

Otevřený dopis JUDr. Robertu Pelikánovi ministrovi (NE)Spravedlnosti České Republiky.

                              Protiústavní a zvrhlé jednání české komunistické justice.

Vážený pane ministře,

v tomto svém Otevřeném dopisu Vás chci obeznámit s „protiústavním, zvrhlým jednáním a rozhodováním České justice, zastoupené bývalými komunisty a jejich přívrženci, ve spolupráci s dalšími orgány činnými v trestním řízení“. „Beztrestnost za toto svoje protiústavní jednání, mají tito justiční soudruzi zaručenou zákony České republiky“.

Rozsudkem samosoudce Okresního soudu v Chrudimi Mgr. Tinze, ze dne 22. 12. 2014, jsem byl odsouzen podmíněně podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za „přečin krádeže vloupáním do automatu na cukrovinky, v tzv. „Domově pro seniory“ hlavního města Prahy v Heřmanově Městci, kde bydlím. Tohoto „přečinu, jsem se měl 10. 8. 2014 dopustit tím, že jsem pomoci přineseného nářadí bez zjevného poškození avšak prokazatelnou manipulaci s ním překonal zámek automatu na cukrovinky a ke škodě Domova pro seniory odcizil pro sebe cukrovinky v celkové hodnotě 118 Kč, načež takto překonaný zámek opět bez zjevného poškození opět uzamkl“.

Skutečnost, že jsou dvířka automatu odemčená, jsem zjistil poté, když jsem si toho dne večer, kdy mělo dojít k „údajnému vloupání“, na invalidním vozíku odjel od počítače-Internetu, koupit kávu v automatu na nápoje, který stál hned vedle „údajně vyloupeného“ automatu na cukrovinky. Tato část chodby byla slabě osvětlená a toho, že jsou dvířka automatu na cukrovinky odemčená a pootevřená, jsem si všimnul až tehdy, když jsem se o tyto dvířka opřel, abych udržel stabilitu, poté co jsem vstal z invalidního vozíku, abych vhodil mince do nápojového automatu. Myslel jsem, že dvířka automatu zůstala odemčená nedopatřením některého ze zaměstnanců poté, co uvnitř automatu něco dělal. Zámek pootevřených dvířek byl pootočený, zkusil jsem jej nejdřív otočit a zamknout s pomoci malého Indus-klíče na seřízení stehenní protézy, který nosím pořád u sebe od té doby, co se mi při upadnutí na zem, uvolnili některé šrouby na této protéze. Když se m i tímto Indus-klíčem nepovedlo dvířka uzamknout, na chvíli jsem je otevřel, abych se podíval, jak to vypadá uvnitř automatu. Poté jsem je přivřel tak, jako byli předtím a odjel jsem opět k internetu. Během večera jsem se tomuto automatu vrátil ještě dvakrát, abych se podíval, jestli už jsou dvířka zamčená. Pokaždé jsem nahlídl dovnitř automatu, jestli se něco nezměnilo a opět jsem dvířka přivřel. Až když jsem byl u automatu potřetí, povedlo se mi špičkou kapesního nožíku, zámek dvířek uzamknout. Hned poté, jsem odjel invalidním vozíkem na pokoj. Po celou tu dobu jsem nepotkal nikoho ze zaměstnanců, abych je na odemčená dvířka automatu upozornil. Druhý den jsem však už tuto záležitost nikomu nehlásil, abych nebyl v podezření, že jsem z automatu něco odcizil.

Několik dní poté, jsem byl předvolán na Místní oddělení (Mo) Policie v Heřmanově Městci, k podání vysvětlení, aniž by mi byl sdělen konkrétní důvod. Dva muži v civilu, se mi na Mo Policie představili, jako „pracovníci kriminální služby“ z městského oddělení Policie v Chrudimi. Předložili mi snímky z fotopasti, která byla umístěná uvnitř automatu na cukrovinky v „Domově pro seniory“, který byl podle jejich slov „vyloupen v době, když byli tyto snímky pořízené“. Na snímcích jsem byl zachycen, jak sedím na invalidním vozíku s Indus-klíčem v ruce a nahlížím dovnitř automatu na cukrovinky. Zeptali se „ jestli potvrzuji svoji totožnost na snímcích a žádali mně o vysvětlení, co jsem tam v té době dělal“?

      Já jsem svoji totožnost na foto-snímcích nezpochybňoval a podal jsem vysvětlení, v podstatě stejné, jaké uvádím v úvodu tohoto dopisu. Na to mi jeden z kriminalistů řekl že „když se přiznám a uhradím vzniklou škodu, která je asi 100 Kč, tak se celá věc ututlá protože, vše je již domluveno s ředitelkou Domova pro seniory pí. Málkovou“.

      Tuto „jeho nabídku jsem odmítl“ s tím, že „já jsem nikam nevloupal, nejsem si vědom toho, že jsem udělal něco protiprávního a chci, aby se celá tato záležitost prošetřila tak, jak se to má udělat“. Při mém odchodu z místního oddělení Policie, mi jeden z kriminalistů řekl že „škoda vlastně žádná nevznikla a tento případ bude proto vyšetřovat místní oddělení Policie v Heřmanově Městci“.

Snímky z fotopasti byli hned poté, co jsem byl touto fotopasti zachycen, odeslány na mobilní telefon svědkovi p. Vohradníkovi, který fotopast dovnitř automatu nainstaloval, ten je přeposlal ředitelce „Domova“ pí. Málkové a ta pak informovala Policii, která měla ihned zahájit vyšetřování a zajistit u mě další potřebné důkazy (kdyby ovšem vůbec nějaké byli). Podle výpovědi svědkyně pí. Dziedzinské, zaměstnankyně „Domova“, která měla automat s cukrovinkami na starosti „se fotopast spustila až při dostatečném osvětlení, když byla dvířka automatu otevřená“. Tato svědkyně ve své výpovědi dále uvedla, že dvířka automatu se musela přitlačit, aby se dala zamknout, jinak zůstala otevřená. Tuto část její výpovědi si však může vykládat každý po svém. Buď mohla být dvířka otevřená dokořán, nebo napůl, anebo tak, jak jsem je našel pootevřená já. Jenom rekonstrukce „údajného vloupání“, by prokázala, do jaké míry mohla být dvířka automatu otevřená, anebo přivřená aby se spustila fotopast.

Při svých dalších dvou podáních vysvětlení na (Mo) Policie v Heřmanově Městci, jsem opět uvedl již popsané skutečnosti, zásadní obsah své výpovědí jsem neměnil. Policejní vyšetřovatel, nprp. Miloš Stejskal si osobně vyzkoušel že „s podobným nářadím, jako je Indus-klíč, který jsem držel v ruce, když jsem byl snímán fotopasti, se zámek dvířek automatu, který měl před sebou rozebraný na stole odemknout nedá, protože se Indus-klíč dovnitř zámku vůbec nevejde“. Právě „tento Indus-klíč, měl být podle obvinění, nářadím, kterým jsem zámek automatu překonal“. Podobně „neúspěšně si nprp. Stejskal vyzkoušel taky kapesní nožík“, kterého špičkou se mi toho večera nakonec povedlo pootočený zámek zamknout. Toto „nářadí“ si policejní vyšetřovatel „proměřil, nafotil a zaprotokoloval“. „Většinu času“ stráveného při podání vysvětlení  nprp. Stejskal „využil k tomu, že se mně snažil obvinit i z vloupání do kanceláří, ke kterým mělo v poslední době v Domově údajně dojít“.  Ve vyšetřovacím spisu mně chtěl taky „nepravdivě popsat, jako nervově nemocného, který se neléčí“ a taky mi „vyhrožoval vyšetřením u psychiatra, když si nevzpomenu, co jsem všechno toho večera dělal“. Když jsem byl na Mo Policie již potřetí „podávat vysvětlení“, byli po celou dobu ve vedlejší místnosti připraveni pracovníci výjezdové kriminální služby a každou chvíli nahlíželi do místnosti, kde jsem „podával vysvětlení“. Zřejmě tam byli kvůli tomu „aby udělali fotodokumentaci z rekonstrukce údajného vloupání, v případě že se policejnímu vyšetřovateli nějakým způsobem podaří donutit mně k přiznání se k něčemu, co jsem neudělal“. Pravděpodobně „kvůli zvýšení psychického nátlaku na moji osobu, postavili naproti mně, otevřený kufřík s nářadím“.

Toho dne měl policejní vyšetřovatel nprp. Stejskal „možnost provést rekonstrukci údajného vloupání a myslím, že to byla i jeho povinnost“.  Policejní vyšetřovatel však zřejmě „neměl zájem provádět nějakou rekonstrukci, kterou by se prověřila zejména tvrzení o tom, do jaké míry mohli být dvířka automatu pootevřená, aby se spustila fotopast a výrazně by přispěla k objasnění tohoto údajného vloupání“.

Ke krádežím a vloupání v tomto „Domově pro seniory“ docházelo již v době, kdy jsem tam ještě nebydlel.

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

§ 2 Základní zásady trestního řízení

(5) Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

Orgány činné v trestním řízení, podle mého názoru, toto nařízení Trestního zákona rozhodně neuplatnili v odpovídající míře.

Svědkyně Dziedzinská ve své výpovědi i před soudem uvedla že „fotopast byla v automatu namontována tři až čtyři týdny před tím, než jsem byl zachycen touto fotopasti“. Tato svědkyně dále uvedla že „dne 24. 7. 2015, dělala v automatu inventuru a zjistila schodek 132 Kč, nebylo však možné zjistit, jestli byl schodek v penězích nebo ve zboží“. Dne 8. 8. 2015, doplňovala zboží a po zjištění „údajného vloupání“ podle své výpovědi „udělala v automatu další inventuru a zjistila rozdíl k poslední inventuře ve výši 118 Kč“, ani tentokrát však „svědkyně nebyla schopna určit, v čem tato škoda spočívá, jestli ve zboží nebo v penězích“. „Ani na jednom ze snímků z fotopasti umístěné uvnitř automatu, která snímala zepředu každý detail, každý můj pohyb, není vůbec vidět, že bych automat odemkl já a z automatu cokoliv odcizil, anebo se o to pokoušel“. A „když je na snímku vidět v mé ruce malý Indus klíč, kterým jsem chtěl původně dvířka automatu zamknout, tak by muselo být vidět v mé ruce i sušenky, které jsem měl podle rozhodnutí samosoudce Okresního soudu v Chrudimi Mgr. Tinze, z automatu odcizit“. Samosoudce Mgr. Tinz přitom ve svém „Odůvodnění“ uvádí že „na snímcích z fotopasti jsem zachycen při nahlížení do automatu“ a „ne při krádeži“, ze které mně uznal vinným. Navíc, já jsem celou dobu, co jsem nahlížel do automatu, seděl na invalidním vozíku, to je na snímcích taky vidět a pochybuji, že bych z tohoto inv. vozíku dosáhl na nějaké ty cukrovinky, které byli umístěné pravděpodobně v horní části automatu“.

 Orgány činnými v trestním řízení byla k soudnímu řízení předložená pouze část série snímků fotopasti, které byli těmito orgány „posuzovány jednostranně, v neprospěch obviněného jako důkaz toho, že jsem se vloupal do automatu na cukrovinky a něco z něj odcizil“. Snímky z fotopasti „vůbec neprokazují tvrzení obžaloby, že jsem zámek dvířek překonal já“. Snímky z fotopasti, jsou „přímým a doslova viditelným důkazem hovořící v můj prospěch, který vyvrací obvinění z přečinu krádeže vznesené vůči mně a vyvrací i tvrzení svědkyně Dziedzinské o údajné škodě, kterou jsem měl způsobit“. Tato „skutečnost, byla Orgány činnými v Trestním řízení, ignorována již od samého začátku“. „Snímky z fotopasti“, by měli být „podkladem pro obvinění svědkyně Dziedzinské z křivě výpovědi“. Nevím, „na základě jakých důkazů, dospěl samosoudce Mgr. Tinz k rozhodnutí, že jsem odcizil z automatu sušenku, když na žádném z předložených snímků z fotopasti není vidět, že bych držel nějakou sušenku v rukou a ani sama svědkyně, která dělala v automatu opakovaně inventuru, není schopna určit, jestli údajná škoda spočívá v penězích nebo ve zboží“?

Ve svém „Odůvodnění“, uvádí Mgr. Tinz že „svědkovi p. Vohradníkovi přišli na mobilní telefon celkem tři série fotek“. U soudního líčení, byla „předložena pouze část fotek z těchto sérii“, na kterých jsem byl zachycen já. Ostatní fotky, byli podle vyjádření Mgr. Tinze „smazány“.

Pouze „souvislá řada po sobě jdoucích fotek z těchto sérii, mohla důvěryhodněji objasnit, do jaké míry mohla být otevřená dvířka automatu, aby se spustila fotopast a vyloučit možnost, že dvířka automatu mohl kromě mě, otevřít ještě někdo jiný“. „Důležitosti kompletní série fotek jako důkazního materiálu v soudním řízení, si musela být Policie vědoma od samého začátku vyšetřování“.

Moji námitkou vznesenou v Hlavním líčení u Okresního soudu že „nejdůležitější důkaz toho, že jsem nic neukradl, jsou právě snímky z fotopasti, obžalobou předkládané jako rozhodující důkaz v obvinění vzneseném proti mně, se samosoudce Mgr. Tinz vůbec nezabýval“. Samosoudce Mgr. Tinz, ve své závěrečné řeči „připustil, že důkazy byli nedostatečné“, to mu však „nebránilo v tom, aby potvrdil své rozhodnutí o mé vině“, které vynesl již v Trestním příkazu. Jeho „ústní výrok o nedostatku důkazů, však v písemném vyhotovení Rozsudku není“.

„Listinné důkazy“ proti mně, spočívali v protokolech z výpovědí, expertízy zámku, zápisu výsledku inventury, fotodokumentace zřejmě pořízené policii z místa „údajného vloupání“, ze záběrů  fotopasti, poučení a italského návodu k užití“.

Expertízou zámku dvířek automatu, je možné zjistit nanejvýš to, jakým způsobem mohl být zámek překonán a „bez dalších souvisejících důkazů, není možné tuto expertízu použít jako usvědčující důkaz proti konkrétní osobě“.

„Skutkový stav, uvedený v Rozsudku“, který měl Mgr. René Tinz podle svého písemného vyjádření „zjistit dokazováním v provedeném hlavním líčení dne 22. 12. 2014, je doslova shodný se Závěrem zjištění uvedeném v Záznamu o sdělení podezření ze dne 3. 11. 2014, napsaném nprp. Milošem Stejskalem, vyšetřovatelem Mo policie v Heřmanově Městci“. V písemném vyhotovení Rozsudku vyneseném v hlavním líčení dne 22. 12. 2014 a v Trestním příkazu ze dne 14. 11. 2014“ který vydal Mgr. Tinz, „je část těchto dokumentů, kde jsou uvedené moje osobní údaje, skutkový stav a obvinění, doslovnou kopii Návrhu na potrestání, který podal Okresní státní zástupce Judr. Vladimír Kytner dne 11. 11. 2014“. „Doslovným kopírováním této části Návrhu na potrestání, se vyhotovitel Trestního příkazu a Rozsudku, dopustil kromě jiného i gramatické chyby“.

„Podobnost těchto dokumentů, je dalším důkazem toho, že o mé vině bylo rozhodnuto ještě předtím, než k nějakému soudnímu řízení došlo“.

 Judr. Mgr. Vladimír Severin, který mi byl určen jako „advokát ex offo zdarma“, soudcem Okresního soudu v Chrudimi Mgr. Tinzem, rozhodně neprojevoval nějaký velký zájem mi pomoci.

Když jsem se dověděl, že mi byl Okresním soudem v Chrudimi „ustanoven obhájcem ex offo zdarma“, snažil jsem se Judr. Mgr. Severina „zkontaktovat“ prostřednictvím e-mailu a poté telefonicky. Když se mi to povedlo telefonicky, dostalo se mi od něj strohé odpovědi „uvidíme se až u soudu“. V den hlavního soudního líčení u Okresního soudu v Chrudimi, asi čtvrt hodiny před zahájením řízení přišel ke mně na chodbě soudu pán, který se představil jako Severin a zeptal se mně „ jestli jsem to udělal?“ Já jsem řekl, že „ne“ a „tím jeho komunikace se mnou před zahájením hlavního soudního líčení prakticky skončila“. Pak jsem se od něj ještě dověděl že, bude přestávka a po vyhlášení rozsudku, když jsem chtěl podat hned odvolání, jsem se od „svého obhájce“ dověděl že „odvolání podáme až po písemném doručení rozsudku“.  „Celou přestávku před vyhlášením rozsudku strávil můj advokát ex offo, v přátelském rozhovoru s Okresním státním zástupcem Judr. Kytnerem, který vystupoval jako žalobce proti mně“. „Obhajovací řeč mého advokáta“ Judr. Mgr. Severina u hlavního soudního líčení probíhala následovně.  Judr. Mgr. Severin pronesl několik „sotva srozumitelných slov“ o tom že „automat mohl odemknout někdo jiný a ne já, protože já si můžu nějaké ty sušenky koupit a nemusím je krást“. Pak se ještě během dotazování zeptal svědkyně pí. Málkové „jestli bydlím v Domově pro seniory již dlouho“. To bylo „vše, co advokát ex offo zdarma Judr. Mgr. Vladimír Severin, pronesl na moji obhajobu, během hlavního líčení u Okresního soudu v Chrudimi“.

Já jsem byl „poprvé v životě osobně přítomen podobnému soudnímu řízení, proto jsem ve všem spoléhal na advokáta“.

Než došlo k odvolacímu řízení u Krajského soudu v Pardubicích, kontaktoval jsem opět e-mailem třikrát „mého obhájce“ Judr. Mgr. Severina. Psal jsem mu, aby mi dal vědět, zda chce se mnou ještě vůbec spolupracovat, protože když ne, mám připravené svoje „Odvolání proti rozhodnutí soudu.

 Judr. Mgr. Severin, mi ve své odpovědi poslané prostřednictvím e-mailu „nejdřív přislíbil, že mně navštíví, abychom se domluvili na dalším postupu“, tento „svůj slib později odvolal s tím, že není na čem se domlouvat“. Poslal mi elektronickou kopii „Odvolání“, kterou prý poslal soudu. Já jsem mu poslal svoje „Odvolání“, které jsem měl připravené pro případ, kdyby se mi už neozval. V písemném „Odvolání“ ke Krajskému soudu Hradec Králové, pobočka v Pardubicích advokát Judr. Mgr. Severin sice uvedl „zásadní skutečnosti“, které zpochybňují obvinění vznesená proti mně, během Odvolacího řízení u Krajského soudu v Pardubicích, se však opět sotva srozumitelným hlasem zmínil „pouze o tom, že ze zdravotních důvodů omezuju užívání sladkostí a o tom, že nářadí, kterým jsem měl podle obžaloby otevřít automat na cukrovinky, se k tomu účelu vůbec nedalo použít, jak se o tom mohl osobně přesvědčit i vyšetřovatel Policie a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a byl jsem zproštěn obžaloby“. Judr. Mgr. Severin se opět „vůbec nezmínil o nejdůležitějším důkazu hovořícího v můj prospěch, o snímcích z fotopasti, které vyvrací tvrzení obžaloby o tom, že jsem z automatu něco odcizil a vyvrací taky výpověď svědkyně o údajné vzniklé škodě“.

 Celý tento „soudní proces byl veden tak, abych se dostal do situace, kdy už nebude možnost se domáhat zrušení rozhodnutí Okresního a Krajského soudu anebo nějaké revize správnosti zjištění skutkového stavu nebo hodnocení důkazů“. K tomu „vědomě přispěl svým přístupem i můj advokát ex offo zdarma, soudruh Judr. Mgr. Vladimír Severin, kterého mi přidělil bývalý člen KSČ, samosoudce Okresního soudu v Chrudimi soudruh Mgr. René Tinz. Tento „můj názor potvrzuji i poslední vyjádření, které mi Judr. Mgr. Severin poslal e-mailem“. Bývalý zastupitel města Hlinsko, člen KSČM, který byl i na kandidátce do parlamentních voleb za Pardubický kraj. Judr. Mgr. Vladimír Severin je veden na seznamu České advokátní komory jako „advokát s generální praxi“, jeho odborným zaměřením je však oddlužení a konkurs“. Je veden jako „insolvenční správce“ v desítkách případů.

O mém „potrestání“ bylo zřejmě rozhodnuto již v přípravném řízení, o čem svědčí i „osobní účast“ Okresního státního zástupce v Chrudimi dalšího bývalého člena KSČ, soudruha Judr. Vladimíra Kytnera, v Hlavním líčení u Okresního soudu v Chrudimi a utvrzuje mně v tom i „jednání“ ředitelky „Domova pro seniory“ soudružky Marie Málkové, od které jsem dostal písemné „výhrůžné napomenutí“, ve kterém mě „obviňuje z vloupání do automatu, dožaduje se náhrady škody a vyhrožuje vypovězením smlouvy o poskytování sociálních služeb ještě předtím, než k nějakému soudnímu řízení došlo, jakoby byla předem informována o konečném výsledku celého soudního řízení“. Toto „výhružné napomenutí“, jsem dostal asi dva dny předtím, než mi byl od Okresního státního zástupce soudruha Judr. Kytnera, doručen písemný „Návrh na potrestání“.

„Odvolání proti rozsudku“ Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 12. 2014, bylo na veřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2015 u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice „zamítnuto podle § 256 tr. řádu“ senátem tohoto soudu, kterému předsedal bývalý člen KSČ soudruh Judr. Aleš Holík. Jména ostatních členů senátu nejsou v „Usnesení“ uvedena.

Toto „veřejné zasedání, na kterém žádná veřejnost přítomná nebyla“, proběhlo „ve spěchu“, kdy „každý z účastníků, poškozený i obviněný a advokáti dostali možnost se vyjádřit“. Tato „vyjádření senát vyslechl a po krátké přestávce vynesl rozsudek“.

Předseda senátu soudruh Judr. Aleš Holík, v písemném „Odůvodnění“ k „Usnesení“ uvádí že „po přezkoumání všech výroků napadeného rozsudku, dospěl k následujícím závěrům“:

V posuzované věci bylo provedeno řízení, v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by měli mít vliv na možnost uplatnění práva obhajoby nebo na zabezpečení řádného objasnění věci. Okresní soud v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věcí, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. V hlavním líčení, maje na zřeteli tento záměr, zákonným způsobem provedl všechny významné důkazy a tyto zhodnotil způsobem odpovídajícím zásadám hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, načež vyvodil v podstatě správná a úplná skutková zjištění.

Toto „tvrzení“ soudruha Judr. Aleše Holíka, předsedy senátu Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice, se dá označit „přinejmenším“ jako „nepravdivé“.

„Doslovným kopírováním skutkového stavu v Záznamu o sdělení podezření, Návrhu na potrestání, Trestním příkazu a v Rozsudku, bylo již předem porušeno moje právo na spravedlivý proces“.

Pokud jde o uplatnění práva na obhajobu, toto moje právo bylo omezeno již tím, že mi byl přidělen Okresním soudem v Chrudimi advokát ex offo, kterého odborným zaměřením není trestní právo, ale finanční oddlužení a konkurz. „Nečinnost advokáta Judr. Mgr. Vladimíra Severina, výrazně přispěla k tomu, že jsem byl soudem uznán vinným i přes značnou nedůvěryhodnost a nedostatek důkazů, které by prokazovali moji vinu“. Tímto bylo porušeno mé právo na spravedlivý proces.

Z výpovědí svědků nebylo prokázáno, že bych se dopustil přečinu krádeže, ze kterého jsem byl obviněn. Například „tvrzení svědkyně Dziedzinské o údajné škodě, přitom ani po dvou za sebou provedených inventurách, nebyla schopná říct, jestli tato údajná škoda spočívá ve zboží nebo v penězích“. Nepředložením kompletní série přímého důkazu-snímků z fotopasti, jednostranným posuzováním snímků z fotopasti, které mně mají podle tvrzení obžaloby a samosoudce Okresního soudu Mgr. Tinze, uvedeném v Trestním příkazu a v Rozsudku usvědčit z toho, že jsem se do automatu vloupal a něco z něj odcizil, bylo porušeno moje právo na spravedlivý proces.

Nepředložením kompletních sérii snímků z fotopasti, které mohli více objasnit „okolnosti údajného vloupání“, bylo porušeno mé právo na spravedlivý proces.

Výpověď svědkyně-obsluhy automatu a vyjádření servisní organizace o tom, že se dvířka automatu nemůžou samovolně otevřít, může platit snad pouze v případě, že jsou zamčená klíčem. V době, kdy jsem byl u automatu já, byl zámek dvířek pootočený, takže s ním bylo zřejmě manipulováno jiným předmětem než klíčem, co měla údajně potvrdit i expertíza zámku. K pootevření dvířek automatu, ve chvíli, když jsem se o dvířka silněji opřel, abych neztratil stabilitu, mohlo dojít právě proto, že „dvířka sice byla dovřená ale nebyla úplně zamčena“. „Vzhledem k mentálnímu a psychickému zdravotnímu stavu většiny obyvatel Domova, si toho nemusel nikdo všimnout až do té doby, než došlo k otevření dvířek, když se na ně víc zatlačilo“. „Na pootočený zámek jsem upozorňoval při podávání vysvětlení“ na Policii. K manipulaci se zámkem dveří pak mohlo dojít kdykoli od té doby, co svědkyně Dziedzinská po doplnění zboží do automatu, tyto dvířka uzamkla, pokud se bude její „tvrzení o řádném uzamčení dvířek“, považovat za pravdivé. Tuto „možnost mohla prověřit rekonstrukce údajného vloupání“. Neprovedením této rekonstrukce, která mohla objasnit některá sporná tvrzení, bylo porušeno moje právo na spravedlivý proces.

„Tvrzení“ předsedy senátu Krajského soudu soudruha Judr. Holíka „že jsem protiprávním jednáním a profesionálním způsobem překonal zámek dvířek automatu, je zavádějící, nepravdivé a ničím nepodložené“. Nebylo u mne zajištěno žádné nářadí, kterým bych to mohl provést a nemám k tomu potřebné znalosti a zkušenosti. Kromě toho „neumožňuje mi to ani můj zdravotní stav, mám po omrznutí rukou značně omezenou hybnost a citlivost prstů na obou rukou“. Na tuto“skutečnost, doloženou lékařskou zprávou“ jsem taky vyšetřovatele Policie, nprp. Stejskala upozorňoval.

Judr. Holík ve svém „odůvodnění“ uvádí že „jsem již v minulosti upozorňoval na ztráty, ke kterým v „Domově“ docházelo a když jsem zjistil „nestandardní situaci-otevřená dvířka automatu“, nic jsem „neohlásil“. Já jsem „v minulosti upozorňoval kromě jiného i na krádeže peněz mezi klienty“, o tom „že zde došlo i k vloupáním, jsem se dověděl až v době, kdy jsem byl sám podezřelý z vloupání“.

To, co soudruh Judr. Aleš Holík uvádí jako“důvody k zamítnutí Odvolání“, vůbec nesplňuje požadavky potřebné k takovému závažnému rozhodnutí“. Tímto jeho „nedůvodným zamítnutím Odvolání, bylo porušeno moje právo na spravedlivý proces“.

Současně s tímto „nedůvodným a protiústavním Zamítnutím Odvoláním“ předsedy senátu Krajského soudu v Hradci Králové, soudruha Judr. Aleše Holíka, mi bylo doručeno „Usnesení“, podle kterého mám zaplatit za náklady trestního řízení 4000 Kč. Navíc, mám taky uhradit „údajnou škodu vzniklou údajným vloupáním do automatu na cukrovinky, ve výši 118 Kč.

Já rozhodně nemám v úmyslu něco platit, protože jsem nic protiprávního neprovedl.

Byl jsem odsouzen na základě pravděpodobně křivé výpovědi, nedostatečných důkazů a domněnek, nemajících důvodnou a podstatnou oporu v provedeném dokazování. Ze strany soudů zde došlo k porušení principu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) a principu presumpce neviny, neboť provedené důkazy, na základě kterých jsem byl odsouzen, není možno bez dalšího interpretovat tak jednoznačně, jak to soudy učinily.

     Jsem přesvědčen o tom, že tímto svým jednáním orgány činné v trestním řízení porušili mé základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Já jsem byl ve skutečnosti potrestán za moji otevřenou, veřejnou kritiku Orgánů činných v trestním řízení, za moje veřejné protesty proti porušování Lidských práv v České republice a v neposlední řadě se o to přičinila i sama ředitelka Domova pro seniory soudružka Málková, za moji dlouholetou veřejnou kritiku poměru v tomto Domově“. K mému „potrestání“ byla „zneužita“ situace, do které jsem se dostal kvůli své zvědavosti, aniž bych při tom udělal něco protiprávního.

Proti tolika „justičním komunistickým soudruhům“, kteří „jednali protiprávně a podle požadavků současného vládnoucího režimu v České republice, který trestá své občany za jejich názory stejně tak jako předchozí vládnoucí režimy, jsem u soudu neměl sám vůbec žádnou šanci dovolat se nějaké spravedlnosti“.

V tomto mém případě, se rozhodně jednalo o „nespravedlivý soudní proces, již od prvopočátku“.

„Proti takovým protiústavním, zvrhlým metodám České komunistické justice a vládnoucího režimu, musí být jakýkoli způsob vyjádření nesouhlasu, považován za nutnou obranu, v nejvyšší nouzi“.

Alojz Janiga, Masarykovo náměstí 37, Heřmanův Městec